O svobodu lidé nejsnáze přicházejí, když to nečekají. Ve své knížce Tyranie – 20 lekcí z 20. století popisuje Timothy Snyder, jak naivně si někdy lidé počínali, když nebyli schopni poznat blížící se pohromu: „Obvykle předpokládáme, že se instituce automaticky ubrání i těm nejpřímočařejším útokům. Přesně tomuto omylu propadli někteří němečtí Židé v době, kdy Hitler a NSDAP utvořili vládu.“
Cituje, jak jeden významný deník německých Židů 2. února 1933 otiskl úvodník, kde autor oddával klamným nadějím: „Nejsme toho názoru, že pan Hitler – poté, co se se svými přáteli konečně domohl moci, po níž tak dlouho toužil – uskuteční návrhy, které kolují v (nacistickém tisku). Němečtí Židé nebudou znenadání zbaveni ústavních práv, uzavřeni do ghett ani podrobeni závistivým a vražedným pudům davu. Nemůže se to stát, protože výkon moci je omezován celou řadou zásadních faktorů … a oni se touto cestou očividně nemíní vydat. Jakmile jednáte jako evropská mocnost, ovzduší vás nutí k etickému zamyšlení nad vlastním lepším já a naopak k odklonu od reminiscencí na dřívější opoziční pózu.“
Tento názor tehdy zastávalo mnoho lidí a nebyli to lidé hloupí. Nepočítali ale s tím, že vládci si jakékoli instituce mohou přizpůsobit svým cílům. Komunisté ostatně předem říkali, že to udělají. Jak Snyder připomíná, dá se to udělat dvojím způsbem, revolučně, jako bolševici a provést to najednou, nebo využít toho, že instituce ochabují. Právě to se stalo v Německu. Nacisté tomu říkali „srovnání do řady“, Gleichschaltung.
Když to vztáhneme k naší situaci, více se mluví o starém komunistickém přístupu, aniž by ale někdo skutečně myslel, že by se mohl opakovat únor 1948 v nějaké podobné verzi. Musela by tu být silná zahraniční opora. Na tom různí kolaboranti s Ruskem a Čínou pilně pracují, ale dařit by se jim to mohlo spíš pomocí cizí propagandistické moci a ekonomické síly. Té ekonomické se třeba zrovna Rusku nedostává, ale kdyby se jim povedlo uchytit se v naší jaderné energetice, vypadalo by to hned jinak. Nebo kdyby Číňané pokračovali ve svém skupování kdečeho, lidmi počínaje.
Plíživý postup je ovšem pravděpodobnější. Od ministerstva k ministerstvu, od náměstka k náměstkovi, jedna dozorčí rada za druhou, výbory, komise, samozřejmě média, vezmou si všechno, co budou moci. V Polsku a Maďarsku už vědí, jak se to dělá. Všechno samozřejmě s tím nejlepším zdůvodněním, protože je třeba vymýtit korupci, zajistit vyvážené informování a postarat se o bezpečnost.
Na bezpečnost lidé rádi slyší. Je ovšem potřeba nejdřív způsobit, aby se lidé necítili bezpeční. Pomáhá vnější nepřítel, často vymyšlený, také vnitřní. U nás tuto roli plní imigrantská hrozba, dříve také sudetští Němci, takzvaní nepřizpůsobiví občané, co nejsou ani moc považováni za občany.
Pokud nejsou instituce ještě slabé, dají se oslabit, především jejich pověst. Protože třeba lidé moc nerozumí tomu, co je to Senát a jak funguje a k čemu je dobrý, dá se to použít a navrhovat jeho zrušení. Pak stačí pozměnit volební systém a nikdo se takové vlády hned tak nezbaví, protože přece byla zvolena lidem. Kdo patří k věrnému lidu, to se určí. Když to vítězství nejde zařídit na lokální úrovni, zavede se aspoň přímá volba starosty, což se s penězi a médii už nějak zvládne.
A jsme tam, krok za krokem, postupně, aby to nebolelo. Bolet to samozřejmě bude, ale to už bude pozdě. A co to „ovzduší, které nutí k etickému zamyšlení nad vlastním lepším já“? Klidně se doma zamýšlejte, když to nebude moc nahlas.
