Zlaté pravidlo

„Náš svět stojí tváří tvář krizi uprchlíků, v měřítku, které tu nebylo od II. světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž? Jejich počet nás nesmí zaskočit, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“ (Mt 7,12) Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakým chcete, aby se zacházelo s vámi. /../ Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám.“ Tato slova pronesl papež František ve svém historickém projevu v Kongresu USA.

Přeposílám už bez komentáře tato dnes tak potřebná slova těm, kteří mne v zuřivých dopisech (často s příznačnými gramatickými chybami) „vylučují z národa“  za to, že s nimi nesdílím jejich hysterii a ustrašenost (chci-li se vyhnout přiléhavějšímu, ale neslušnému slovu) z „té sběře“, která nám údajně přichází zničit naši krásnou českou křesťanskou civilizaci.

Američané, mezi nimiž teď několik měsíců žiju, jsou statečný národ, který dvakrát obětoval životy svých synů pro svobodu Evropy. Nedovedou pochopit tři postkomunistické země, z nichž se do světa hrnuly statisíce uprchlíků, že sice plnými hrstmi po léta hrabou miliardové příspěvky z Evropské unie, avšak když mají prokázat solidaritu s ostatními evropskými zeměmi ve věci uprchlíků, nejraději by hodily odpovědnost na druhé a z evropské rodiny svobodných národů se zase tiše zadními vrátky vytratily jako černí pasažéři před příchodem průvodčího. Ti, kteří vždy sledovali kremelské zájmy a usilovali o rozbití Evropské unie, už opět mluví o referendu, které by naši republiku  přestěhovalo ze světa západní politické kultury k epicentru nebezpečného ruského pokusu o obnovu impéria. Jiní zas chtějí z naší země udělat vrátka  pro masivní nástup čínských hospodářských a politických zájmů v Evropě. Nepovažuji za náhodu, že někteří z těch, kteří mi nyní horlivě posílají e-maily, strašící muslimským nebezpečím, mne zároveň zásobují perlami kremelské protiukrajinské a protizápadní propagandy, zprávami jak vystřiženými z proslulého rádia Jerevan. (Dostávají trollové ruské propagandy z centrály pokyny, že strašení uprchlíky a  islámem pomáhá zapomenout na daleko závažnější hrozbu z Ruska?)

Hluboce se stydím za ty naše politiky, kteří se předhánějí v tom, kdo se s větším populismem sveze na vlně lidové přestrašenosti (opět cenzuruji přiléhavější výraz), která infikuje naši společnost až do té míry, že se dokonce začínají formovat fašistické bojůvky „domobrany“. Když vidím holé lebky s šibenicemi a protimuslimskými plakáty, pálící evropské vlajky, vidím v nich dvojčata muslimských fanatiků, pálících americké vlajky, nebo hajlujících nacistů a neonacistů. Záběry z demonstrací xenofobů a zuřivá reakce (od Hradu po grafomany na sociálních sítích) na výzvu českých akademiků k rozumu mi připomíná závěrečnou scénu z Čapkovy Bílé nemoci, kdy zfanatizovaný dav rozšlape doktora Galéna i s lahvičkou léku, který mohl zastavit ničivou nákazu.

Najde se mezi našimi politiky jediný, který by se jasně postavil nejen proti těmto extrémům, nýbrž i proti proti jejich kořenům, většinovým předsudkům, jako se kdysi postavil Masaryk proti většinovému lidovému antisemitismu a sebeoslavným nacionálním lžím v „boji o Rukopisy“? Budou všichni místo statečnosti a odpovědnosti úzkostlivě sledovat křivky „veřejného mínění“, podbízet se mu a ještě se holedbat tím, že přece vyjadřují „mínění většiny“? Skutečný demokratický politik  na rozdíl od populisty jedná podle biblického výroku „Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.“

Pozor na paušální soudy o islámu

Ani v nejmenším nechci bagatelizovat velké problémy, které Evropě přináší a ještě přinese exodus lidí, mezi nimiž je opravdu těžké rozlišit ty, kteří prchají, aby zachránili životy své i svých rodin, od těch, kteří podlehli  slibům podlých obchodníků s lidskými nadějemi. Tyto problémy však musí Evropa řešit společně  a solidárně a  neustupovat nezodpovědným nacionálním egoismům. Tyto problémy je třeba řešit rozumně a věcně a neustupovat strachu, přerůstajícímu v některých zemích – ano, především v naší – v paniku a hysterii. Je příznačné, že největší míra panického „strachu z islámu“ je právě v České republice, kde téměř žádní muslimové nežijí, a kde tedy hlavním pramenem strachů je neznalost.

Mám sto důvodů pro to, proč jsem katolíkem a ne muslimem,  ale nepotřebuji svou křesťanské identitu pojišťovat snižováním a pomlouváním jiných náboženství. Vím o zásadních rozdílech mezi křesťanstvím a islámem a o nebezpečném místě v hlavním proudu islámské teologie, totiž neschopnosti číst a vykládat kriticky a v kontextu doby vzniku své základní náboženské dokumenty (Korán) – to skutečně otvírá dveře fundamentalismu. Ovšem ne každý fundamentalista je fanatik a ne každý fanatik je terorista. (A nezapomeňme, že mnozí teroristé al-Kaidy se inspirovali spíše americkými akčními filmy než koránem.)

Naprosto nechci bagatelizovat nebezpečí fanatismu a fundamentalismu některých muslimských skupin a soudobého islamo-fašismu. Mám k němu stejně zcela odmítavý postoj jako k fundamentalismu a fanatismu některých křesťanů a některých ateistů, kteří však – díky Bohu – dnes už se vyžívají převážně verbálně a nesahají k fyzickému násilí. Žádné náboženství však není imunní vůči nemoci fundamentalismu a fanatismu, řekl papež František a dodávám: ani ateismus, vždyť ateistické režimy i v „osvíceném 20. století“ prolily  nesrovnatelně  více krve než středověká inkvizice. Katolické církvi trvalo devatenáct století, než se dopracovala k dnešní pozici rozhodného obránce lidských práv a náboženské svobody a jasně odsoudila temné stránky vlastní minulosti – je otázka, nakolik se islám bude v budoucnosti ubírat podobným směrem.

To, co dnes považuji za důležité, je jasně rozlišovat mezi fašismem zločinců, kteří se prohlašují za „Islámský stát“, a islámem jako takovým. Zmatky v této oblasti byly bohužel podporovány i pivními bonmoty z pražského Hradu, odkud především měla zaznívat  inteligentní oponentura vůči  demagogům. Protože jsem odbornému studiu  náboženství věnoval několik desítek let a něco o nich vím nejen ze studia pramenů, ale i z mnoha cest a osobních zkušeností, sestavil jsem pro přátele, kteří musí nyní podobně jako já čelit nesmyslně zevšeobecňujícím názorům a předsudkům proti islámu, následující „desatero argumentů“, které by snad mohlo přispět ke klidnější a věcnější debatě.
1. Veškeré obecné soudy o islámu („Islám tady nechceme“) jsou zavádějící; vždy je třeba se ptát: Jaký islám? Islám má  dnes 1,6 miliardy statisticky počítaných věřících, mezi nimi horlivě zbožné i zcela vlažné. Islám nemá jedinou společnou autoritu, živé magistérium; autoritou je Korán a pak sunna, tradice, které mohou být – a jsou – velmi různě interpretovány.

 

2. Pokud něco skutečně odporuje islámu, pak je to tzv. Islámský stát, který má s islámem asi tolik společného, kolik měli irští teroristé či upalování čarodějnic a heretiků s křesťanstvím a s evangeliem. Fanatismus se v dějinách nevyhnul téměř žádnému náboženství – až je všechna překonal fanatismus a násilí ateistických režimů 20. století.

Terorismus a tzv. Islámský stát jasně odsoudily nejvyšší islámské právní a náboženské autority (a také čeští muslimové).

3. V Německu, Anglii a Francii žijí po desetiletí miliony muslimů, místní občané je znají, vědí, že naprostá většina z nich s hrůzami islámského terorismu nemá nic společného, a proto obyvatelstvo z nich naprosto není tak zpanikařené a hysterické jako ti Češi, kteří většinou žádného muslima nikdy neviděli. Jsou však dlouhodobě masírováni médii a nebezpečnými populisty  typu Konvičky a Okamury.

Populistické a neonacistické reakce proti Islámu jsou daleko větší hrozbou pro českou společnost než tisíce uprchlíků (natož ten relativně nepatrný počet, který u nás opravdu chce zůstat).
4. Zdaleka ne všichni uprchlíci jsou muslimové a i mnozí z  těch, kteří  přicházejí z muslimských zemí, jsou muslimy asi tak, jako je většina (i pokřtěných) Čechů křesťany. Mnozí se zvykového islámu tiše zříkají, někteří pod dojmem křesťanské pomoci se stávají křesťany (někteří upřímně, jiní z konformismu).  Z těch , kteří jsou skutečnými horlivě věřícími muslimy, mnozí  zachovávají především ta etická pravidla islámu, která jsou podobná křesťanství (a mnohdy svým dodržováním etických zásad, např. poctivosti v obchodu, solidarity s chudými, péči o rodinu a odmítání alkoholu, drog aj. zahanbují mnoho  křesťanů).

„Fanatických muslimů“ mezi uprchlíky  mnoho nebude – ti se k IS přidávají a neprchají před ním, nepřátele a fanatiky z nich ovšem můžeme nadělat našimi reakcemi.

5. Islám přistěhovalce do neislámských zemí přísně zavazuje dodržovat místní zákony a zvyky a zejména respektovat „lidi knihy“, křesťany a Židy. Mezi muslimy dnes probíhají velmi živé diskuse o zvláštním právním postavení v „jinověreckém“ prostředí v Evropě, kde jsou muslimové v menšině – jde o „fiqh – jurisprudenci pro menšiny. Někteří islámští právníci (faqíhové) žádné zvláštnosti neuznávají (zvláště saúdskoarabští), jiní naopak hovoří o potřebě pružnosti šaríi. Zatím se muslimští právníci nedopracovali takové zásady, jakou si od středověku vypracovali židé v zásadě „dína de malchuta dína“ tj. že místní zákon se stává součástí jejich vlastního talmudického zákona. Podstatné jsou dnes diskuse, jak soulad s místním právem řešit. A neméně podstatná je skutečnost, že prokazatelná většina muslimů žijících v Evropě zcela pragmaticky místní státní právo uznává a dodržuje, váží si svobody náboženství a  případně je, tam kde je to možné, kombinuje s vlastní představou o správném chování.

6.  Zavedou přistěhovalci pro Čechy právo šaría, jak jsme denně strašeni na internetu?  Šaría je právo náboženské a platí jen pro muslimy – obdobně jako talmudická halacha platí jen pro židy. Židé a křesťané v ani v muslimských zemích nebyli nikdy šaríou vázáni, řídili se vlastním právem. (Princip teritoriality, tedy platnosti šaríi plošně na území státu, čehož se dnes dožadují radikálové, je de facto – což oni si vůbec neuvědomují – převzat z evropských vzorů právních systémů pro státní území.)
Je absurdní bát se, že několik tisíc uprchlíků – i kdyby všichni byli pravověrní muslimové – udělá z naší země  zemi islámského práva.  A co další generace? Pokud během několika staletí se naši lidé nebudou rozmnožovat nebo úplně opustí křesťanství, pak je otázka,  zda si naše země přechod do jiné kultury nezaslouží!

7.  Zákonem šaría  straší především ti, kdo oněm slyšeli pár vytržených vět v bulváru. Těch několik stále citovaných ustanovení (např. o zabití odpadlíků a podřízenosti žen) je historicky podmíněných a většina i výrazně islámských zemí je neuplatňuje (podobně jako katolická církev nechává vyšumět některé  starší papežské dokumenty – např. Syllabus sv. Pia IX., proklínající svobodu tisku a náboženství – byť se od těchto dokumentů nikdy oficiálně nedistancovala a fundamentalističtí katolíci se jimi ohánějí dodnes).
Na oněch extrémních paragrafech lpí prakticky jen salafistické školy v Saúdské Arábii, a ještě ne všechny.
Teroristé se koránem a zákonem šaría ohánějí zcela neprávem, porušují jejich základní předpisy (nesmíš zabít nevinného apod.).

V dnešním rozervaném muslimském světě se střetávají názory fanatiků s umírněnými, kteří naopak zdůrazňují, že šaríu není správné aplikovat jen podle středověkých dělítek zakázané (harám) a dovolené (halál), ale stavět nově na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z koránu, jako jsou důstojnost, dobročinnost, ohleduplnost atd. Na těchto principech se rozvíjí třebas i tzv. islámský feminismus, zdůrazňující potřebu úcty a laskavosti k ženě.
Fudamentalisté (muslimští i křesťanští) zpravidla svá svatá Písma do hloubky neznají, citují  pouze vytržené věty.

8. Pokud budou uprchlíci vystaveni u nás nenávisti, pak je třeba si uvědomit, že pánové Konvička, Okamura, ale i Zeman a  Klaus a jim podobní je tím nahánějí do náruče islamistických fanatiků a dělají přesně to, oč těmto extremistům jde. Církev dělá konečně chvályhodnou práci, (díky které by kromě jiného mohla veřejnosti pochopit pozitivní dopad nápravy majetkových škod), pomáhá potřebným a může je motivovat k dobré adaptaci do společnosti, pro niž pak mohou být přínosem. Církev tak ukázala ochotu vzít na sebe velkou část starosti o uprchlíky. Pokud ovšem budou na osamělých farách migranti vystavení psychickému ( a možná i  fyzickému) lynči od „křesťanů“, pak si vychováváme budoucí teroristy!

9. Výroky “ bereme jen křesťany“ jsou hloupé. Čím si právě ČR, hrdě se prohlašující za nejateističtější zemi planety, „zaslouží“ na rozdíl od Rakouska, Polska etc. křesťany? Opravdu se křesťané ze Sýrie budou u nás cítit mezi svými? Křesťané z Předního východu se budou dost divit „křesťanskosti“ ČR, do níž se mají údajně bezproblémově adaptovat. A kde je záruka, že s křesťany budou menší problémy než s muslimy – lze to tak generalizovat? (Na svých cestách šesti  kontinenty jsem se mnohdy setkal s vysokou morálkou u muslimů a velmi problematickou v „křesťanských zemích“ – nikdy jsem např. v muslimských zemích na rozdíl od Itálie nebyl okraden.) Zásada „pomáhat jen křesťanům“ je nekřesťanská, odporuje  Ježíšovu evangeliu, které vyzývá k pomoci všem potřebným přes všechny etnické a náboženské hranice. (Bývá obhajována jako jistý ústupek české xenofobii: „Na křesťany si Češi lépe zvyknou, pak skousnou i muslimy“. Ale čtu-li občas příšerné příspěvky sociálních sítích na adresu veškerého náboženství, pochybuji, zda  lze říci, že jsou  Češi tolerantní ke křesťanství –  i když se k němu najednou u nás hlásí kdekdo – nevadí,  nezná-li Otčenáš ani Desatero.)


10. Nespočívá ten klíčový problém našeho náhlého strachu ze ztráty naší kulturní a duchovní identity v tom, že podvědomě tušíme, aniž bychom si byli schopni to přiznat a adekvátně na to reagovat, že jsme jako národ a společnost tuto svou identitu ztratili? Není toto ten skutečně hlavní problém, nad nímž bychom se v souvislosti se současným „stěhováním národů“ měli zamyslet?

Převzato z webu Toulání nasvobodě se souhlasem Věry Tydlitátové.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner