Zpěvák Tomáš Klus spustil lavinu reakcí prohlášením o tom, že bude bojkotovat akce sponzorované holdingem Agrofert Andreje Babiš a že nebude mluvit s médii z vydavatelství Mafra. Ohlasy jsou jak pozitivní, a to včetně umělců, kteří se k němu přidávají, ale samozřejmě také negativní. Kluse však nejvíce zaráží to, že lidé mají strach, že by mohl být za své názory nějak postihován. Opravdu žijeme ve světě, kde se občané bojí postavit Šéfovi, jak Klus říká? A co dělat s tím, aby společnost zase měla sebevědomí?

Tomáši, svým facebookovým vzkazem jste vzbudil velké emoce, někdo vás dokonce nazývá revolucionářem. Cítíte se tak? 

Spíš mě zaráží, že říct svůj názor v dnešní době budí takové emoce. Vlastně vznikly tři tábory. Zástupci toho prvního mě chtějí věšet v různých částech republiky a vyhrožují, že mě při tom budou tahat za různé části těla. To jsou ti, co si myslí, že jsem způsobil nějakou vlnu agrese ve společnosti. Mají pocit, že jsem napadl jejich myšlení, popřípadě člověka, s jehož myšlenkami se ztotožňují. Pak je druhý tábor. V něm hledají hrdinu, který všechno vyřeší za ně. A poslední tábor, který je pro mě milým překvapením v tom, že je nejrozsáhlejší, jsou lidé, kteří jen potřebovali takzvaně zastřešit. Lidé, kteří jasný postoj zastávají, žijí nebo se právě rozhodli žít vrámci svých ideálů. Tito lidé nejsou závislí na nějaké vnější síle, která něco změní. Jsou rozhodnuti začít u sebe a přijmout individuální zodpovědnost za veřejný prostor. To je velice důležitý posun ve vědomí společnosti. 

Čeho jste tedy chtěl svým vzkazem docílit?

Moje snaha je vyvolat dialog o etice ve veřejném prostoru a o významu občana, o návratu k aktivnímu občanství. Myslím si, že je na čase oprášit hodnoty, na kterých tahle společnost dosáhla svých největších úspěchů. V rámci politiky i společenského života. Jsou to takové ty základní věci, ke kterým často přistupujeme jako ke klišé, třeba, že by se nemělo lhát, protože je to špatné. 

Nikoho konkrétního ze svých kolegů jste na Facebooku nejmenoval. Poznají se ti, o kterých je řeč, sami? 

Zpětně to řeším jako takové pochybení stran stěžejní myšlenky, kterou chci propagovat, a tou je celospolečenský dialog. Musí fungovat nějaká presumpce neviny, možnost připustit, že ti lidé mají jiné motivace než třeba já. Každý si to má přebrat sám v sobě. V tom případě nebylo moc fér jmenovat třeba Colours of Ostrava. Mohl to být nějaký Šéfovým holdingem dotovaný, nekonkrétní festival, který by symbolizoval princip celé věci. Necílil jsem na konkrétní lidi, kteří by se měli chytnout za nos a říct promiň. Kdo jsem, abych soudil? Spíš jsem chtěl upozornit na nešvar, který se táhne napříč společností. Na to, že si stěžujeme, ale když dojde na lámání chleba, a my se můžeme vůči tomu, s čím nesouhlasíme, vymezit, raději ustoupíme, mlčíme nebo se koukáme jinam. Já apeluji na to, abychom si dali čas sami se sebou, vytvořili si svou osobní vizi. A až si každý sám uděláme jasno v tom, co chceme, kam a jak chceme dojít, můžeme vést veřejnou diskuzi o společné cestě.

Na druhou stranu, zřejmě na základě toho, že jste jmenoval Colours, se ozval Jiří Macháček, který tam hrál, stejně jako Matěj Ruppert, a přidali se k vám. Doufáte, že se budou přidávat i další? 

V tomhle ohledu jsme v tom každý sám. Já jsem jen poukázal na důležitost čistoty svědomí v rámci toho, že když si na něco stěžuji, tak na tom nemůžu jakýmkoliv způsobem participovat. To, že se ke mně přidávají další lidé, je samozřejmě super, protože to vzbudí více pozornosti, a stěžejní myšlenku to snad posílí. Teď je důležité nepolevit a zůstat důslední. Nechci dávat do kupy nějaký odboj, jakýkoli boj se mi z podstaty příčí, mou snahou je najít společnou řeč napříč volbami mezi Losnou, nebo Mažňákem. Jakékoli elitářství plynoucí z toho, že kdo se k nám nepřidá, je špatný, by bylo chybné. Proto je důležité dobře formulovat slova. Neštvat lidi proti sobě, ale stavět most, po kterém namíříme k sobě, a přestaneme konečně mířit na sebe. Já se opravdu nechci podílet na nějakém rozviřování nenávisti a ukazovat prstem na konkrétní viníky. Příčina naší frustrace je hlubší. Šéf je jen dokonalý symbol toho, jak podceňujeme roli jednotlivce ve společnosti. Jak podceňujeme sebe, občana.

Jak ve svém snažení chcete pokračovat, aby nezapadlo tak, jako když se zaplní Václavské náměstí a za týden už se o tom téměř ani nemluví? 

Chci hlavně dělat písničky, ale vím, že jsem to začal. Míč je trochu na mé straně hřiště. Myslím, že je důležité zformulovat, i když to zní velmi nadneseně a honosně, nějaký manifest, ke kterému by se lidé mohli přihlásit. Neměl by pranýřovat konkrétní viníky, ale apelovat na nutnost otevřené diskuze o etice ve veřejném prostoru. Víte, stále věřím, že pravda vítězí a že v jejím světle lze vysvětlit lži, které naši společnost ženou proti sobě, ale věřím taky v lásku, která mi pomáhá lhářům odpouštět. Vezeme-li se nyní opět na vlně euforie z toho, “že se něco může změnit”, měli bychom její pozitivní energii využít k tomu, abychom vedli dialog a neztráceli čas honem na čarodějnice. Budeme-li důslední a neuhneme, najdeme-li vizi a odvahu hájit své ideály i přes jistý nekomfort ve svém osobním životě, plivači jedů se otráví sami.

Když převedeme do praxe to, o čem jste psal na Facebooku, tak teď Tomáše Kluse neuvidíme na žádné akci, sponzorované firmami Andreje Babiše, a také vás neuvidíme třeba v Mf DNES či na Óčku, a Impulsu neuslyšíme vaši písničku? 

Zda mě budou v rádiu nebo v televizi pouštět, neovlivním. A hlídat to nebudu, na to není čas a není to podstatné. Mě na celé té situaci zajímá a zaráží jiná věc. Ten strach, který můj postoj vzbuzuje v mnoha lidech nejen v mém okolí. A není to strach z virtuálních hejtů a toho, že by si o mně někdo něco myslel. Píší mi, nebo rovnou říkají, že mají obavy, co se mnou bude, že budu jistě nějakým způsobem perzekuovaný. A to je skutečný problém. Akceptujeme žití ve společnosti, kterou ovládá strach. Pojďme si ho pojmenovat. Nemyslím si, že to je konkrétní jméno člověka, partaje, směru, nebo idey, spíš nějaká systémová závada, něco v hloubce kolektivní mysli národa. To je třeba najít a přenastavit. Osobně si myslím, že už je pozdě na to nadávat, že je to komunisty nebo nějakým jiným způsobem našeho podrobení v minulosti. Minulost je mrtvá. Léta spílání jednotlivcům a partajím, které nám to tady udělaly takový nebo makový, jsou léta rezignace na občanskou moc. Neříkám zapomeňme na to, memento těchto událostí je potřeba opatrovat, abychom je neopakovali, ale nebabrejme se v tom, poučme se a jednejme. Vždycky to byla společnost, která se pod tlakem začala sama požírat. Někdo udával, někdo kradl, někdo spolupracoval, protože mu to něco hodilo, a to je, dle mého, ten náš podvědomý strach. Strach, že to neustojíme jako celek, že někdo určitě zradí a celé to půjde do kopru. Ale to už zase utíkáme, přehazujeme svou osobní odpovědnost na druhé. Důležité je, co uděláme teď. Co udělá každý jeden z nás v souladu se svým svědomím. S vědomím následků svých slov a činů. Přistoupíme-li na to, že je lepší dělat, co dělá většina i když s tím nejsme úplně ztotožněni, uvěříme-li, že je to bezpečnější, staneme se sami sobě zase nebezpeční, protože svou nespokojenost kumulujeme a ona dřív nebo pozdějí vyrazí na povrch. Domnívám se proto, že prioritou by mělo být zvýšení našeho občanského sebevědomí. Je na čase být aktivními občany bděle sledujícími politické dění a politickou kulturu. Takový občan, který ihned reaguje na odklon od slibovaného směřování svých koní, se nikdy nemůže stát obětí, loutkou ani posluhovačem. 

Často se na internetu objevuje, že jste milionář, takže si můžete dovolit takto „machrovat“, ale jiní musí být zticha. Kdyby vás bylo hodně, dokážete něco skutečně změnit?

Mohu si ho dovolit, ale ne proto, že bych byl milionář, ale proto, že mým povoláním je umění a umění musí být svobodné. Umění je lakmusovým papírkem stavu společnosti. Přijde-li totiž o svobodu umění, je už společnost v pasti. To se u nás naštěstí ještě neděje, ale pakliže by se stalo, že by někdo stejným postojem přišel o práci, nebo byl jinak šikanovaný, popřípadě, je-li reálná taková hrozba, je čas se jí postavit. Dát najevo, že stát není firma a občan není zaměstnanec. Fakt, že mě to může nějakým způsobem existenčně ovlivnit nebo utlumit, je riziko, které přijímám. Poslední věc, kterou bych řešil, je to, o kolik přijdu peněz. Tohle je otázka svědomí a to se nedá zaplatit ničím. Já chci, aby moje děti říkaly, až tady nebudu: „Táta byl rovnej chlap.“ Z toho budu mít v nebíčku větší radost než z toho, že se tady budou prohánět drahými auty, která tu po mně zůstala. 

Jak se na Klusův postoj dívá jeho manželka Tamara?

Nebojí se zpěvák, že proti němu půjde Babišův bulvár?

Nebyla písnička Pánubohu do oken hymnou nespokojených voličů, kteří svůj hlas nakonec hodili hnutí ANO, jak mnozí tvrdí? 

S kým je Klus ochoten si popovídat?

Za jakých okolností by podpořil nějakou politickou stranu?

Není to celé boj jisté části umělců proti lidem typu Richard Krajčo?

Tohle a mnohem více v novém Revue FORUM! Objednávejte ZDE a hledejte ve vašich trafikách.

Revue Forum Banner
Vilém Besser
Vilém Besser
Redaktor a komentátor deníku FORUM 24
Další články autora