Bývalý ředitel humanitární organizace Člověk v tísni a velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar tvrdí, že současná Evropa je nesmírně pokrytecká, protože o velmi rozšířeném muslimském antisemitismu se takřka nesmí mluvit. Nesmíme se bát pojmenovávat věci pravými jmény. Takzvaná politická korektnost je cestou do xenofobních pekel. To zároveň neznamená, že máme mluvit jako burani nebo že máme propadat populismu.

Francie zažívá šok a přitom to není tak dávno, co islamisté zaútočili na Charlie Hebdo. Naplňuje se snad proroctví francouzského premiéra Manuela Vallse, který už tehdy prohlásil, že si generace Francouzů musí zvyknout „žít s hrozbou terorismu“?

Neplatí to jen o Francouzích. I jiní Evropané si budou muset zvyknout na neklidnější a nestabilnější svět, který již teď zasahuje Evropu. Terorismus byl vážnou hrozbou a vážnou hrozbou zůstává i nadále.

Politika otevřených dveří Angely Merkelové se dostává pod stále větší tlak doma i v zahraničí. Jak ovlivní atentáty v Paříži chování Německa, které je v otázce řešení migrační krize klíčové?

Pevně doufám, že se Německo začne chovat více racionálně a méně naivně. Uprchlíkům se má pomáhat, musíme si však přiznat, že nedokážeme pomoci všem a že řešením není neomezená migrace do Evropy.

Německé zpravodajské služby varují, že země nezvládne příval uprchlíků. Nelegální přistěhovalci s sebou podle nich přinášejí islámský extremismus, arabský antisemitismus a také etnické konflikty. Nyní požadují, aby při přijímání běženců Německo zavedlo „řádné procedury“. Byly snad porušovány?

Německé zpravodajské služby vidí situaci realisticky. Nevím, nakolik byly procedury ze strany Německa porušovány. To se dělo a děje v první řadě v Řecku, Itálii a na dalších místech. Každopádně je faktem, že ani Německo není připraveno na procesování současného množství migrantů. Mnozí Němci si to naštěstí začínají uvědomovat. Pozdě, ale přece. Začíná to dokonce docházet už i Švédům.

Jak by se měla Evropa v otázce migrační krize zachovat dnes? Na co by měla klást priority?

V první řadě je nutné nelakovat situaci na růžovo a pojmenovávat problémy pravými jmény. Klíčová je ochrana vnější hranice, dále pak rychlá azylová procedura a okamžité návraty neúspěšných žadatelů do zemí původu nebo zemí tranzitních i poskytování humanitární a rozvojové pomoci. V souvislosti s terorismem bude nutné navýšit rozpočty zpravodajských služeb. Důležitá bude i nulová tolerance pro ty z migrantů, kteří se zapojí do kriminálních aktivit, natož pak do islamistických kruhů – ti by měli být okamžitě deportováni. V minulosti bohužel dostávali islamisté v Evropě častěji azyl, než že by byli z Evropy vykázáni. V neposlední řadě je samozřejmě důležitá integrace (nikoli multikulturní segregace) těch, kteří v Evropě zůstanou, do místních společností. To se ale zejména s ohledem na některé skupiny jednodušeji říká, než uskutečňuje. I o tom je třeba svobodně hovořit.

Jak nahlížíte na napomínání východních zemí, že nejsou dostatečně solidární, když odmítají povinné kvóty?

Ledacos to vypovídá o současném nastavení takzvaných evropských elit, ale není to nic nového. Není zdravé to přeceňovat.

V souvislosti s rostoucími aktivitami islamistů roste v Evropě antisemitismus. Útoky radikálů mají často i tento podtext a Židé se v některých evropských zemích cítí stále více ohroženi. Jak je Evropská unie schopna vnímat tuto otázku, když zároveň přijímá diskriminační opatření vůči izraelskému zboží, což je jen vodou na palestinský mlýn?

Současná Evropa je nesmírně pokrytecká a o těchto problémech se takřka nesmí mluvit. O velmi rozšířeném muslimském antisemitismu se prostě nehovoří nebo se bagatelizuje. Mainstreamová Evropa bohužel ztratila schopnost nahlížet realitu současného světa. Většina evropských představitelů pak věří mýtu o tom, že v jádru všech problémů Blízkého východu leží izraelsko-palestinský konflikt a že jeho vyřešení je klíčem k vyřešení veškerých tamějších problémů. To je samozřejmě čirý nesmysl. Zejména představitelé západní (a severní) evropské levice této víře naprosto propadli. Všechno je pro ně koneckonců pak jednodušší – viníkem je vždy Izrael. To dává navíc neomezený prostor k evropskému moralizování. A k dvojím standardům. Izrael Evropa vždycky poměřuje jiným metrem než okolní arabské země a koneckonců než samu sebe.

Klíčem k řešení migrace milionů lidí je urovnání konfliktu zejména v Sýrii a Iráku. V poslední době do hry vstoupilo Rusko po boku Bašára Asada a Íránu. Někteří komentátoři poukazují na to, že to je důsledek neúspěšné intervence Západu, ale ani angažmá Ruska není ideální. Jak by měl být tento konflikt vyřešen?

V první řadě se zdaleka nejedná o jediný zdroj migrace směrem do Evropy. I proto je třeba posilovat vnější hranici bez ohledu na momentální dění v Iráku a Sýrii.

Za druhé, část problémů je způsobena stažením a nečinností Spojených států spíše než jejich konáním. Do vytvořeného vakua pak logicky vstoupily nejrůznější síly – islamisté, Peršané, Saúdi, Rusové…. Faktem také je, že díky angažmá Ruska migrační proud směrem do Evropy momentálně ještě zesiluje. Mainstreamová Evropa si dlouho přála multipolární svět bez amerického vedení. Toto přání se jí nyní splnilo – na Ukrajině stejně jako v Libyi, Sýrii, Iráku, Jemenu a na mnoha dalších místech.

Za třetí je třeba si uvědomit, že na dnešním Blízkém východě neexistují žádná dobrá řešení, ale rozhodujete se často mezi řešeními velmi špatnými a ještě daleko horšími. Přiznejme si, že výsledky tamějších válek nakonec musejí rozhodnout místní. To však neznamená, že máme nečinně přihlížet. V první řadě musíme myslet na svoji bezpečnost a svobodu a podle toho i konat. Někdy je nutné konat se zbraní v ruce nebo poslat zbraně těm, kteří jsou více na naší straně než na straně opačné.

Situace u nás je zatím klidná a obavy z muslimské hrozby přehnané. Někteří představitelé české muslimské obce však někdy nevystupují příliš důvěryhodně, když například zpochybňují účast Islámského státu na teroristických útocích proti Západu a vidí za nimi americké tajné služby. Může se tato situace časem změnit?

Víra v konspirační teorie je zejména na Blízkém východě hluboce zakořeněná. Za tamějšími problémy pak vždycky stojí někdo zvenčí – Izraelci, Američané, v menší míře Francouzi, Britové… Prostě Západ, nikdy místní. Pozoruhodné je, jak zejména dnešní (západo)evropská levice dochází ke stejným závěrům. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela chybnou analýzu, lze z ní pak vyvodit jen a pouze chybnou strategii do budoucnosti.

Obecně platí, že čím větší a zároveň čím méně integrovaná menšina je ve většinové společnosti, tím můžeme očekávat větší problémy při vzájemném soužití. Zároveň platí, že největší problémy s integrací máme v Evropě právě s muslimy ze širšího Blízkého východu. Je v zásadě jedno, kdo problémy a jak moc zapříčinil. Faktem je, že se integrace nedaří a že nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend měl zlepšit.

V souvislosti s aktuální situací rostou xenofobní nálady v celé Evropě, i když jsou mnohdy zaměňovány za obavy ze zvýšení bezpečnostních rizik a změny kulturně společenského rámce společnosti. Jak čelit argumentaci skutečných xenofobů, kteří navrhují až příliš jednoduchá řešení?

V první řadě se nesmíme bát pojmenovávat věci a jevy pravými jmény a nesmíme omezovat svobodnou debatu. Takzvaná politická korektnost je cestou do xenofobních i jiných pekel. To zároveň neznamená, že máme mluvit jako burani nebo že máme propadat populismu. Naopak.

Migrační krize přinesla efekt, že do pozadí ustoupil ukrajinský konflikt. Jak jsou dodržovány minské dohody a blíží se doba, kdy budou ukončeny protiruské sankce?

Rusku se na Ukrajině příliš nedařilo, cena ukrajinské války začala být příliš vysoká a výsledky malé nebo kontraproduktivní. Ruské vedení proto zaměřilo pozornost jiným směrem. Bylo třeba odvézt pozornost z Ukrajiny a od domácích problémů. Zároveň byla koncem léta poslední možnost zachránit syrského prezidenta Asada před hrozící porážkou. Dynamika války se v předcházejících měsících vyvíjela výrazně v jeho neprospěch a boje se přibližovaly klíčovým městům na pobřeží. Městům, kde jsou navíc ruské základny.

Minské dohody jsou nyní dodržovány více, než bývaly. Pokud to tak bude pokračovat, ruské sankce budou zrušeny nebo přinejmenším zmírněny. Nezapomínejme však, že ruská ekonomika má mnohem více problémů, než jsou sankce – nízká ceny ropy je zásadnější, stejně tak není dnes zanedbatelná cena za vedení válek. Války však vedou ke konsolidaci vnitřní moci Kremlu, což si nejlépe uvědomuje právě prezident Putin. Současný ruský režim bude proto ve válčení pokračovat. Z jeho pohledu se jedná o zcela racionální krok.

Tomáš Pojar je diplomat, bezpečnostní analytik. Od roku 1995 působil v nevládní humanitární organizace Člověk v tísni, kde se stal o dva roky později ředitelem. V organizaci působil až do roku 2005, kdy začal působit na českém ministerstvu zahraničních věcí, kde zastával funkci náměstka pro dvoustranné vztahy a 1. náměstka pro bezpečnostní otázky, záležitosti EU a bilaterální vztahy s evropskými státy. V letech 2010 až 2014 zastával pozici českého velvyslance v Izraeli. Od dubna 2014 je prorektorem soukromé vysoké školy CEVRO Institut.

 

Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora