František Mikš napsal pěkný článek o souboji mezi „anywheres“ a „somewheres“ –  česky bychom mohli říci mezi „europeisty“ a „národovci“ (slovo „identitář“ je možná přesnější, ale česky nezní tak dobře). Je důležité o tom psát, protože naší politickou arénou se dnes táhnou tři bojové linie a tento střet je podle mého názoru tím vůbec nejdůležitějším.

V 90. letech to bylo jednoduché. Všichni, kdo jsme v nich brali politický rozum, si pamatujeme, že rozhodující byl boj mezi levicí a pravicí, tehdy symbolizovaných hlavně ČSSD a ODS. Jednoduchá, srozumitelná, dobře uchopitelná frontová linie číslo 1. Témata? Hlavně ekonomická: výše daní a celkové daňové zatížení. Míra vměšování státu do ekonomiky. Objem přerozdělovaných veřejných prostředků. Rozsah zákonných regulací. Pak se k tomu začala v rostoucí míře přidávat i témata kulturně sociální: role a význam tradičních institucí (rodina). Podoba vzdělávacího systému. Rozsah garantovaných základních práv a nároků (práva individuální versus kolektivní). Postavení menšin.

Frontovou linií číslo 2 je boj o podobu politického systému. V 90. letech se jednalo o volbu mezi klasickou strukturou politických stran (kde sehrála klíčovou roli právě ODS) a „nepolitickou politikou“, představovanou zejména prezidentem Havlem. Tehdy vyhrála standardní, politická politika. Dnes tato frontová linie vypadá trochu jinak: Standardní politické strany se musejí postavit pokusům o oligarchizaci a privatizaci politické scény v jakési svérázné domácí variaci na divoký Východ typu Ukrajina, kde je politika jen pokračováním soukromého byznysu jinými prostředky. Nejviditelnějším oligarchou je dnes samozřejmě Andrej Babiš, protože mu patří značná část médií a také ekonomického vlivu. Není však zdaleka jediný. Připomeňme, že prvním takovým mediálním influencerem byl Zdeněk Bakala, který přes svá média vždy protežoval spřízněné politické subjekty (že vinou vlastní neschopnosti většinou končily v propadlišti dějin, je jiná věc). A dnes se k nim přidávají další silní hráči. Babišovo hnutí ANO je ideově tak rozplizlé, že ho můžeme – samozřejmě v nadsázce – označit za Občanské fórum 21. století. Paradoxně se tak v novém kole klání o standardní demokratické instituce a mechanismy dostáváme obloukem zpět do minulosti.

Kde se bude rozhodovat?

A s naším vstupem do EU vznikla frontová linie číslo 3. Tou je souboj o míru kompetencí mezi evropskými institucemi (plus několika velkými státy, které je ovládají) na straně jedné a ostatními členskými státy na straně druhé. Zatímco v posledních 20 letech stále narůstaly pravomoci Evropského parlamentu a Evropské komise, národní pravomoci se postupně vyprazdňovaly. Nejlépe je to vidět na jednotné měně, která národní státy připravila o měnovou suverenitu. Dalším krokem byla fiskální unie, která zasahuje do struktury národních rozpočtů. Hlas národních států do bezvýznamnosti zatlačuje také odstranění práva veta z hlasovacích procedur pod záminkou posilování akceschopnosti EU. Kvůli němu jsme třeba prohráli hlasování o kvótách.

Tzv. eurofederalisté se nikdy nevzdali představy o jednotném federálním eurostátu – když už ne v celé dnešní EU, tak alespoň v její části. Předpokládaný mediální symbol EU příštích let, prezident Macron, o tom mluví zcela nepokrytě, například ve svém návrhu na ustavení ministra financí eurozóny. Reakcí na tento bezbřehý nadnárodní europeismus je v mnoha zemích právě narůstající vlna identitární politiky – někde radikálnější, jinde méně. Identitáři chtějí nejen zachovat národní kompetence (a tedy vliv voličů na ně), ale chtějí i oživit hlubší, kulturně podloženou sounáležitost a loajalitu ve společnosti. Tím se vracím na začátek, k Mikšovým „anywheres“ a „somewheres“. Tváří v tvář těmto pohybům je namístě si jasně a zřetelně říci, že pokud se po vytvoření jednotné měny bude EU dále unifikovat ve fiskální, daňové, sociální nebo azylové oblasti – a pokud toho bude ČR součástí –, pak už bude jedno, jestli v této zemi vládne levice, nebo pravice, demokratická politická strana, nebo oligarcha. O klíčových parametrech zdejšího života se bude totiž rozhodovat jinde. Proto je dnes třetí frontová linie nejdůležitější. Mám dojem, že toto se u nás stále podceňuje.

Kde stojí – nebo by měla stát – ODS? Pokud jde o první dvě frontové linie, jsou naše pozice jasné: jsme 1. pravicová a 2. standardní politická strana. Pokud jde o frontovou linii číslo 3, probíhá uvnitř ODS čilá diskuze. Podle mého názoru musíme najít vlastní, umírněnou verzi identitární politiky. Musí být prosta vulgárního primitivního nacionalismu à la SPD a musí primárně bojovat za uchování rozhodujících pravomocí (měnová politika, daně, rozpočet, sociální politika, azylová politika) v rukou českých ústavních orgánů. Tak, aby to byl český občan, kdo o tom všem rozhodne ve volbách. Při obraně národních kompetencí se můžeme ocitnout v roztodivných společenstvích: Může je s námi hájit i levice, vycházející z jiných ideových pozic. Může je s námi hájit dokonce i ten bezideový oligarcha, bránící jen vlastní byznys. Nebojme se toho, účelová dočasná spojenectví k politice také patří. Udržíme-li tuto třetí frontu, o to lépe se nám pak bude bojovat na té první a druhé.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jan Zahradil
Jan Zahradil
Poslanec Evropského parlamentu za ODS, prezident Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE)
Další články autora