Schůzka šesti ústavních činitelů, prezidenta, předsedů obou komor Parlamentu, předsedy vlády a dvou ministrů České republiky měla za cíl prodiskutovat jejich zahraničně politické působení a „srovnat si noty“. Ze šesti pozvaných jeden chyběl – druhý v hierarchii, předseda senátu. Byl na zahraniční cestě, ale schůzka zřejmě tak spěchala a kalendář pánů byl tak nabitý, že nemohla být ani o pár hodin odložena. 

Vypadalo to jako schválnost a asi to i schválnost byla. Předseda senátu se chová vcelku nezávisle na prezidentově vůli, a tak dostal záhlavec. S ním jej dostal i senát v podobě odmítnutí přítomnosti jeho první místopředsedkyně. Senátu to přeje kdekdo ze stoupenců prezidenta a premiéra, protože jim překáží ve větším rozletu. Takže ještě navíc „kladné body“ před volbami. No nekupte to!

Zahraniční politika České republiky, o kterou mělo jít a za kterou zodpovídá vláda, jsou dnes dva muži. Prezident a předseda vlády, první a čtvrtý v hierarchii. Kompetence si rozdělili spíš „za pochodu“ než nějakou jasně formulovanou dohodou mezi čtyřma očima. 

Prezident má ve svém referátu především Rusko, Čínu a Izrael, doplněné volnou rukou glosovat, co se mu zrovna zachce. Prezident přijímá málo zahraničních návštěv, do ciziny moc necestuje a zdá se, že ani zdraví mu zrovna neslouží. Svým vystupováním, názory a slovníkem neutralizuje nebo neguje i to, co pro pozici ČR ve světě dělá pozitivního.

Premiér „dělá“ Evropu, tj. EU a bilaterálně její dominantní členské státy. To je v jeho očích „zahraniční politika“ a té se nevzdá, jak poučil už minulého ministra a jak nejspíš poučí i toho, kdo se v Černínu nakonec objeví jako opravdový ministr zahraničí. Naneštěstí pro premiéra i pro nás má premiér slabinu, které se nedokáže zbavit. Tou je on sám, jeho životní historie, jeho dnešní obří konflikt zájmů, jeho trestní stíhání a jeho zahraničněpolitický diletantismus. To všechno jej – a s ním celou zemi – spolehlivě vyřazuje z jakékoli evropské seriózní společnosti a diskuse. Jeho politická váha v zahraničí se blíží nule, ať se bude snažit sebevíc.

Předseda senátu byl postaven mimo hru a nedostal příležitost se předvést, takže parlament byl zastoupen jen předsedou sněmovny. Ten je nejen poslušným vykonavatelem vůle premiéra, ale také zahraničněpolitickou nulou. Jeho přítomnost na schůzce byla čistě protokolární.

Je to škoda. Zahraniční působení parlamentu (obou komor) spočívá, na rozdíl od exekutivy, v tom, že poslanci a senátoři mohou mluvit úplně s každým. Parlamentní diplomacie se u nás využívá málo. Politikové v exekutivě potřebují rychlé a viditelné výsledky. Naopak poslanci a senátoři mají víc času, nepodepisují mnohomluvné a „skvělé“ smlouvy, nepřinášejí miliardové investice a novináři se o jejich působení v zahraničí moc nezajímají. Zdánlivě paradoxně je to jeden z důvodů potenciální užitečnosti parlamentní diplomacie.

Mluvím o potenciálu, ne o realitě – až příliš mnoho českých poslanců a senátorů není žádného skutečného zahraničněpolitického výkonu schopno. Kritéria jejich výběru jsou totiž jiná a podle toho to u nás vypadá. Předsedové stran, vůdcové hnutí a stranické sekretariáty mívají příliš silné slovo zejména v autoritářsky vedených organizacích.

Zbývají dva ministři. Dvě smutné postavy. Pro jednoho je ministerstvo zahraničí „vedlejšákem“ na jeden den v týdnu. V ostatních dnech na „zamiňáky“ dohlíží člověk bez mandátu a bez podpory ve vládě. Společně vedou kamenitou cestou ministerstvo zahraničí neznámo kam. Simultánně pak i svou kdysi úctyhodnou stranu známo kam. Jak se to odráží na stavu mysli pracovníků MZV, o tom se lze jen domýšlet. Vždyť jim zůstala na krku mimoevropská teritoria, rozvojová pomoc, konzulární problematika, každodenní administrativní rutina při obsluze ministerstva, zastupitelských úřadů, premiéra, členů vlády, parlamentních delegací… 

Ten druhý ministr vlastně se zahraniční politikou tak moc nesouvisí, určitě méně než předseda senátu. Jeho slovo také na schůzce nikoho nezajímalo. Ustál blamáž se zpackanou diplomkou a mohl být rád, že ho vůbec pozvali.

V šesti, v pěti, ve dvou nebo vůbec, je to úplně jedno. Pět dospělých mužů se pokoušelo koordinovat neexistující agendu. Česká zahraniční politika v podstatě neexistuje, a tak jediné, co se dá koordinovat, jsou data a pořadí zahraničních cest ústavních představitelů. Jenže to snadno a mnohem lépe zkoordinují jejich úředníci. 

Je to tristní pohled na omšelý parník české zahraniční politiky. Má dva kapitány, mizerné důstojníky a demoralizovanou posádku. Unáší jej vítr a proud, místo aby byl vytažen do suchého doku, opraven a znovu spuštěn na vodu pod velením někoho, kdo si poradí s počasím, navigací i posádkou. Z těch pěti včera odpoledne to opravdu není ani jeden. Pan Štěch o nic nepřišel a ani my jsme od nich nic nedostali.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora