Představa, že by Donald Trump z čiré lásky šel Putinovi na ruku, není z tohoto světa. Nic z toho, co by si Putin přál, mu Trump nabídnout nemůže, a totéž platí v opačném gardu. Pokud by někdo sháněl důkazy, stačí si přečíst zprávy o jejich prvním telefonickém kontaktu. Trump vedl hovor v přítomnosti těch svých spolupracovníků, kteří se vyznačují nejtvrdší kritikou ruské rozpínavosti. Údajný americký návrh na vyřešení ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny – zavedení americké ozbrojené kontroly pohraničních přechodů – je pro Putina naprosto nepřijatelný, neboť by znamenal totální fiasko celého vojenského dobrodružství v regionu. Bez možnosti dodávat separatistům zbraně a „dobrovolníky“ celý podnik pro Moskvu ztrácí smysl. A tak první kontakt dobře hlídaného Trumpa s ruským „národním vůdcem“ skončil slibnou výměnou zdvořilostních floskulí.

Ani celkové politické pozadí nenasvědčuje tomu, že platonická láska obou státníků vyústí ve fyzickou blízkost. Ruská společnost se nyní nachází ve stavu „mdlé diktatury“ a spěje k transformaci. V každém okamžiku se kvantitativní změny mohou změnit v kvalitativní. Nízká efektivita existujícího režimu a neodbytná nutnost modernizace je dnes zřejmá také aktivním ruským elitám. Vladimír Putin by možná upřednostnil stagnaci před bolestivými změnami a závažná rozhodnutí nejraději odročil na dobu, kdy Kreml opustí – leč nicnedělání hrozí rychlým a nečekaným krachem. Stagnace, jak známo, nechrání režim za situace, kdy se hromadí výzvy spojené s osobní odpovědností mocných. Protahovat čas a odkládat změny na neurčito se stává čím dál ošemetnější. Ruská státní mašinerie skřípe, vrže a proklouzává. Putinova volba je prostá: modernizace, nebo rychlý debakl. Určitě zvolí modernizaci, ale jakou – toť otázka. Stojí před osudovým rozcestím.

Jednou možností je demokratický tranzit. To je stav, kdy se modernizace uskutečňuje zavedením demokratických institucí a volného trhu. Cesta je to účinná, leč Putina sotva láká. Druhou možností je diktatura mobilizačního typu. V tomto případě modernizační úkoly na sebe bere samotná moc, reformy se vnucují obyvatelstvu volním rozhodnutím vrchnosti. To si však vyžaduje zavedení pevné, nejlépe sveřepé diktatury. Která cesta je pravděpodobnější?

Volnotržní demokracie je dlouhodobě účinnější, to je ověřená pravda. Dobře funguje společnost, kde se každé rozhodnutí moci děje se souhlasem obyvatelstva, kde existují sociální výtahy, kde postavení občana je určeno jeho osobními výdobytky, nikoli původem nebo vrchnostenskou blahovůlí. Bohužel tato slibná vývojová cesta je prakticky neprůchozí, a to proto, že po ní je v Rusku příliš malá poptávka. Občané velké země jsou náramně spokojeni se svou úlohou bezvýznamných šroubků ve státním soukolí. Na rozdíl od mnoha jiných současných diktatur moc v dnešním Rusku nikdo neusurpoval hrubou silou. V 90. letech na místě současné Ruské federace byla uspokojivě svobodná společnost, svobodný tisk, svobodná ekonomika, zárodečný parlamentní systém, shromažďovací a spolčovací právo. To všechno Putin účinně spoutal během něco mála let bez většího odporu – nepotřeboval k tomu ani hromadné popravy a vymýcení celých tříd, stačilo pár exemplárních vražd a pár stovek politických vězňů.

Jednou z velkých sociálních brzd ruské společnosti je její nadměrná centralizace. Jenže to v podstatě odpovídá niternému přání nejen vládnoucích, ale také ovládaných: lid je přesvědčen, že veškeré mocenské a hmotné zdroje by měly být soustředěny v jedné „železné pěsti“, která se v lidovém pojetí ztotožňuje s Moskvou. Vše, co nějak souvisí s rozvolňováním, s decentralizací, je ruským vědomím vnímáno jako totální průšvih, jako rozvrat existenciálních základů hrozící neodvratným rozpadem Ruska. Tomu je třeba za každou cenu zabránit. Právě zde je třeba hledat kořeny fenoménu Putin. A to znamená, že země se nejspíše bude posouvat vpřed stezkou již proklestěnou Putinem. Bude to cesta urychlené fašizace, transformace mdlé diktatury v diktaturu otevřeně brutální. Putin se v podstatě netají svými plány a skrytými tužbami. Na každém rohu křičí o nutnosti obnovení velikosti Ruské říše, především ve smyslu vojenské síly a územní rozlohy. Nikoho nenechává na pochybách, že zbrojní závody započaté ještě v roce 2014 budou pokračovat i dále a žádné ekonomické potíže ho od toho neodradí. To, co nyní v Rusku pozorujeme, není nic jiného než přestavba armády a národního hospodářství pro potřeby velké války vedené konvenčními a nekonvenčními prostředky.

Zatímco během prvních dvou kadencí Putina probíhala přestavba armády, ve třetím prezidentském období dochází na reformu státního aparátu s ohledem na válečné potřeby. Probíhá posilování válečné propagandy, na obrátkách nabírá protizápadní hysterie svou stylistikou dnes již nerozeznatelná od propagandy z dob studené války. Územní expanze dávno probíhá ostošest. Teritoriální zisky jsou doprovázeny etnickými čistkami, které byly povýšeny na státní ideologii. Jak prohlásil po dobytí Jižní Osetie Dmitrij Medveděv, toho času prezident: „Po tom, co zde napáchali, Gruzínci navždy ztratili právo obývat tato území.“ Známá Čechovova metafora o flintě na zdi platí také v politice: pokud autoritářský stát buduje mocnou armádu, pak ji nejspíš použije pro útok.

Zatímco v civilních oblastech státotvorby se Putinovi nepodařilo formulovat srozumitelnou ideologii, jedno se mu přece jen povedlo – legitimovat použití vojenské síly, včetně použití atomových zbraní. V hlavách ruské vládnoucí elity zmizelo tabu na preventivní nasazení nukleárních zbraní, které dokonce platilo i v sovětských dobách. Svědčí o tom jak zapracování principu prvního jaderného úderu do státní vojenské doktríny, tak četná květnatá vyjádření čelních publicistů o tom, jak po nasazení ruských jaderných raket ze Spojených států zbude jen hromádka radioaktivního popela.

O přípravách na velkou válku svědčí také přechod Ruské federace na autarkický model: samozásobování, soběstačnost, nezávislost na dovozu zboží a technologií. Patří sem nejen komické naděje vkládané do domácí výroby italských sýrů s příměsí strojových olejů, ale také vážnější věci: totální přechod na počítačový software výlučně ruského původu, zavedení ruských platebních karet a uzavřených okruhů elektronických obchodů, zrušení dovozu západních komponentů k ruským zbrojním systémům. To jsou neklamné známky přípravy k okamžiku, kdy se země ocitne v konfrontaci se zbytkem světa.

Co tedy bránilo doteď přechodu Putinova režimu ke kompletní a neskrývané diktatuře? Především bídná kvalita vládnoucí třídy. Již povrchní styk se členy vládnoucích klanů, jak v exekutivě, tak v zákonodárných sborech, působí šokově – tak nízká je jejich kvalita co do rozhledu, vědomostí a kulturní úrovně. O vlastnostech regionálních elit darmo mluvit. Mnozí z těch, kdo vládnou na ruském venkově, se rekrutují ze zločineckých kruhů a jiné společenské spodiny. Vzdělanější a kvalitnější si tak či onak nacházejí cestu ven, do nemilované ciziny. Jakákoli modernizace, ať již autoritářská, nebo demokratická, bude v Rusku možná až po vyčištění mocenské elity a jejímu naplnění novými lidmi. Zatím takového kroku Putin nebyl schopen. I když životy vlastních i cizích občanů mu nestojí ani za zlámanou grešli, zatím nebyl ochoten obětovat třídu, která ho vynesla k moci. Taková důkladná čistka neschopných elit by mohla být spojena až s tím, kdo Putina z jakýchkoli důvodů v Kremlu nahradí.

Putinův společenský projekt celým svým patosem a rozhledem apeluje na minulost, tou se i poměřuje. Budoucnost, kterou Putin slibuje, už tam jednou byla. Vládnoucí třída myslí v kategoriích 19. století, kdy úspěšnost země byla odvozeninou od územní rozpínavosti. Málokdo mezi nimi chápe, že v 21. století je hlavním kapitálem informace a technologie. Je zřejmé, že expanzionistický Putinův projekt je pokusem vrátit lidstvo zpět a reakce světa na snahy o jeho uskutečnění může nakonec skončit úplným přeformátováním samotného Ruska. Ani úspěch, ani debakl Putina se všemi svými následky nemůže v ničem odpovídat záměrům nového amerického prezidenta. Proto ani sňatek z rozumu, ani manželství z lásky mezi Trumpem a Putinem nejsou příliš pravděpodobné.