Jak se do politiky dostanou posvátné věci, je s rozumem konec.
Izraelský spisovatel Amos Oz napsal, že problém mezi Izraelci a Palestinci není v tom, že by si nerozuměli a nechtěli to samé. Oni si docela dobře rozumějí, tedy v tom smyslu, že vědí, co ten druhý chce. Tady není si co vzájemně vysvětlovat. A skutečně chtějí obě strany v mnoha ohledech to samé. Problém je v tom, že to chtějí pro své komunity a na tom samém místě. Taky k tomu dodal, že mír nikdy nebude, pokud obě strany neudělají nějaký kompromis.
Problémy nastanou vždycky, když se smíchá několik věcí dohromady. (Těžko se tomu vyhnout, v reálném životě se vždycky smíchají.) Pak nastává zběsilá výměna názorů, kde má každý svůj díl pravdy, který samozřejmě není nutně stejně velký. Tak tady máme dohromady dědictví kolonialismu a antisemitismu, náboženské nevraživosti a nenávisti, střet moderního a archaického světa, mezinárodní právo, zájmy velmocí, které se přiživují na lokálních problémech, protože do otevřeného střetu mezi sebou si netroufají pustit otevřeně na vlastní frontě (ještě že tak), úlohu té či oné osobnosti. Pak nastává přestřelka s výroky jako „my tam byli první,“ „my jsme tam dvacet století,“ „nikde nás nechtějí,“ „nás taky ne, běžte si na Borneo,“ „na Borneu není Jeruzalém,“ „Jeruzalém je naše posvátné místo,“ „naše taky,“ „ale až třetí v pořadí,“ „vraždíte naše děti,“ „vy vraždíte naše děti,“ „vy jste si začali,“ „ne, vy jste si začali…“ A tak dále.
Jakmile dojde na nějaké posvátno, končí racionální debata. Evropa sama si to zažila po celou dobu své křesťanské historie.
Že je debata s Palestinci dost obtížná, je celkem patrné. Svůj stát už dávno mít mohli. Jakmile ale hrozilo, že by ho dosáhli nějakým jednáním, vyvolali druhou intifádu. Jak se o nich říká, nikdy nevynechají příležitost promarnit příležitost. Ta iracionalita je děsivá.
Na druhou stranu se někdy se zapomíná, že premiéra Rabina nezavraždil Palestinec, ale fanatický Izraelec. Křižácké typy soudí, že Palestince je třeba porazit. Na to se dá namítnout, že oni už dávno poraženi jsou. Kdyby to nestačilo, šlo by ještě vypnout jim proud a nedodávat vodu.
Aby bylo jasno, nejde o to, čeho všeho má být Jeruzalém hlavní město. Dohoda se zatím ukázala jako nemožná. Proto by bylo lepší nechat věci potichu, jak jsou, a moc do toho nezasahovat. Spojené státy a Evropská unie se s Jeruzalémem jako hlavním městem Izraele de facto smířily. Sídlí tam prezident, vláda i parlament a státníci tam do těchto institucí také jezdí. Izraelci neřeknou, že Jeruzalém hlavním městem není a mnoho zemí to nechce nahlas říci, protože se obávají toho, co přijde potom. Blízký východ je minové pole a nikomu se nechce vyhlašovat, že se tam mají uspořádat běžecké závody kdo s koho.
Ve sporu, kde se jedni cítí ohroženi (právem) a druzí diskriminovaní (právem) a nikdo nechce ustoupit (pochopitelně), je lepší toho moc nedělat. Jinak budou výsledkem mrtví a strach. Už to začalo.
Trump šlápl vedle a Zeman, který je rád slyšet a působí mu potěšení, když někoho naštve, přispěchal.
Je ostatně otázka, co je Trumpovou motivací. Může to být snaha získat hlasy židovských voličů v USA a fundamentalisticky založených křesťanů. U Zemana těžko říci, možná sám neví. Nejspíš mu vyhovuje role salonního pistolníka a nevnímá, jak je jeho bouchačka malá, rezavá a on sám že je spíše postava ze spaghetti westernu. Miluje velká slova vzbuzující emoce různých jednodušších Neználků, kteří nejspíš nejsou schopni Izrael ani najít na mapě a o jeho historii nic nevědí a ani asi netuší, jaký je rozdíl mezi Jeruzalémem a Východním Jeruzalémem a Východním Jeruzalémem a jeruzalémským Starým Městem. Moskva, která tradičně stojí na straně Arabů, a tedy také palestinských Arabů, Zemanovi jeho soukromé libůstky s ohledem na jiné jeho cenné služby jistě odpustí. Ono je ve světě dost jedno, co si myslí nějaký Zeman.
Pokud se má za to, že je Trump srdnatý a myslí si, že stejně žádný mírový proces nikdy uspokojivě nedopadne, ať prokáže odvahu i v tom a větu dořekne. Taky by to nejspíš bylo blízké pravdě. Proč to neřekne? Asi z nějakého zbytku diplomatických ohledů. Těch už ale dost pozbyl. Takže řekl jen tu půlku věty, na věci se nic nezměnilo, odškrtne si další úspěch, který ho nic nestojí, a poteče krev, která není jeho. A Zeman, velký křižák, bude sedět na své malé stoličce a horlivě pokyvovat.