Turecká diplomacie jede na plné obrátky. Je to pro ni normální stav, stejně jako skutečnost, že se zabývá úkoly, u nichž splnění jedněch vylučuje nebo aspoň komplikuje splnění jiných. Když je v čele státu osobnost chovající se i nepředpověditelně, bývá to pro diplomaty komplikace navíc. Svět se točí dál, objevují se nové úkoly a v novém kontextu se vracejí ty dosud nesplněné.

Cílem, který čas od času vyčnívá nade všemi, je členství Turecka v Evropské unii. Občas bývá náhle zavrženo samotnými Turky, jindy je zpochybňováno členy EU. Podle momentální situace se stává olivovou ratolestí, lákavou mrkvičkou nebo bičíkem na svéhlavou Ankaru. Záleží na tom, kdo právě přebírá iniciativu, protože od toho druhého něco chce nebo očekává.

Nyní jsme ve fázi, kdy něco potřebuje Turecko. Svým angažmá v Sýrii po boku Ruska a Íránu, svou benevolencí k porušování protiíránských sankcí a spornou protikurdskou operací na syrském území se dostalo do klinče s USA a před několika dny i s Francií. Dlouhodobým problémem pro EU je drsná praxe protiteroristických akcí na tureckém území, sveřepá politika proti skutečným i vymyšleným kritikům prezidenta Erdoğana a velmi špatná pověst režimu v oblasti lidských práv. Jako balvan pak vztahy s EU zatěžuje nevyřešený problém rozděleného Kypru. Ten balvan je zčásti i řecký, a tak se o něm moc často v souvislosti se vztahem EU–Turecko nemluví. Jenomže se nedá přehlédnout.

Vyjednávání o členství Turecka v EU začala v roce 2005 (nikoli před padesáti lety, jak rád tvrdí turecký prezident), ale od roku 2008 se v nich nic podstatného neodehrálo. Kromě Kypru (a skrytě Řecka) jsou hlavními odpůrci tureckého členství Francie, Německo a do jisté míry Rakousko.

Když se v Německu dohodly SPD a CDU/CSU, že přece jen vytvoří koalici, všechny strany vzápětí vyloučily možnost, že by Turecko mohlo otevřít další kapitolu v negociacích o členství v EU. Zároveň odmítly úpravy v dohodě o celní unii a vízovou liberalizaci pro turecké občany.

Turecká strana si postěžovala na „nepochopení“ EU pro turecké problémy, na unijní „dvojí metr“ a na nedostatek solidarity. Místo bouchnutí dveřmi ale přišly z Ankary vstřícné zprávy.

Pokud ovšem nepočítáme reakci tureckého MZV z 8. 2. na rezoluci Evropského parlamentu, kritizující stav lidských práv v zemi. Podle tureckého názoru je rezoluce „daleko od pochopení současných podmínek, jimž Turecko čelí“. Vzhledem k tomu, že s Tureckem vyjednává Komise a ne EP, je tento střet možné považovat za šarvátku, jež má oběma stranám umožnit zachovat si tvář a nepohřbít současný vývoj. Vztahy s Německem se nacházejí ve fázi mírného a nadějného oteplení, stejně jako pošramocené vztahy s Rakouskem.

Bývalý a současný náměstek ministra zahraničí (v mezidobí velvyslanec Turecka při EU) prohlásil, že turecká vláda neakceptuje nic jiného než plné členství v EU. Evropské předsednictví má nyní Bulharsko, a tak se ve Varně 26. 3. uskuteční summit EU s Tureckem. Možná Turky povzbudilo prohlášení bývalého eurokomisaře G. Verheugena, že za napětí ve vzájemných vztazích může EU.

„No tak určitě,“ dodávám. Je to jistě EU, kdo dlouhodobě neplní svou část dohod, je to EU, kdo zavírá turecké novináře, EU vyhrožuje Turecku „uvolněním migrační vlny“, EU pronásleduje údajné pučisty a jejich podezřelé sympatizanty, EU vyhazuje profesory z univerzit a je to EU, kdo na cizím území střílí cizí občany za to, že se údajně spikli s jistými tureckými občany.

Výrazným krokem Ankary k oživení negociací bylo 7. 2. předání tzv. pozičního papíru k procesu vízové liberalizace místopředsedovi Komise F. Timmermansovi. Dokument se vyjadřuje i k jiným otázkám, například ke kritizovanému antiteroristickému zákonu. Například za „kritická vyjádření k vládním krokům“ už nebudou novináři trestně stíháni, „pokud zůstanou v mezích žurnalismu“. Podle I. Kalına, vlivného mluvčího prezidenta, „byly učiněny jisté úpravy (v zákoně o boji proti terorismu), které nepovedou k oslabení tureckého boje s terorismem“, a měly by odpovídat evropským standardům. „Teď je míč na straně EU“, prohlásil turecký ministr zahraničí. Těžko říci, zda triumfálně nebo s úlevou.

Ve svém pozičním papíru Ankara zdůraznila, že nadále nehodlá uznat „řecký Kypr“, členský stát EU. Je prý sice připravena spolupracovat s členy EU v mnoha otázkách, ale nalezení řešení kyperské otázky ponechává na Evropské unii. Sotva se dá předpokládat, že Turecko přijme „evropské řešení“, na jehož formulaci by se samo nepodílelo.

Ankara se nepochybně cítí být „silná v kramflecích“ poté, co v lednových volbách na Severním Kypru hlasovalo 70 % voličů pro strany, jež trvají na přítomnosti turecké armády. To je zásadní překážkou pro „řecký Kypr“ a pohodlnou výmluvou pro Řecko. Žádné „evropské řešení“ a skutečný pokrok v přístupových jednáních mezi Bruselem a Ankarou nejsou v dohledu.

Revue Forum Banner

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora