Před několika dny zahájila turecká armáda operaci proti kurdským jednotkám pod označením YPG, které označuje jako teroristické. Pro Spojené státy je to dost zlověstná zpráva. Kurdové byli jejich věrnými spojenci v boji proti různým islamistickým skupinám jak v Iráku, tak v Sýrii, kde výrazně pomohli porazit tzv. Islámský stát. Bitvu o město Kobani na severu Sýrie sledoval celý svět a Američané podle všeho Kurdy v jejich boji všemožně podporovali. Turecko je ale významný spojenec USA v NATO. Turecká armáda je druhá nejpočetnější a podle indexu Global Firepower čtvrtá nejsilnější ze spojeneckých ozbrojených sil.

Kdyby však Ameriku čekala jen volba mezi tím, koho podpořit, mohla by si vlastně ještě docela gratulovat. Tedy, ne že by to rozhodování bylo snadné; Spojené státy by měly v podstatě na výběr mezi pragmatickým a hluboce nemorálním postupem a potenciálním hlubokým rozkolem v NATO. Ta hlavní potíž tkví ale v tom, že minimálně oslabování vazeb mezi dvěma klíčovými zeměmi tohoto spojeneckého svazku je už zřejmě nevratné.

Turecko totiž svůj vojenský výpad na území sousedního státu konzultovalo nikoliv s USA, ale s Ruskem. To je totiž momentálně nejvýznamnějším hráčem v oblasti a Turecku může nabídnout daleko víc než Trump. Napjaté vztahy po sestřelení ruského vojenského letounu tureckou armádou v roce 2015 jsou minulostí a americká politická reprezentace si za to může sama. Je to samozřejmě problém, který současný prezident zdědil po svém předchůdci, ale i jeho strategie v Sýrii k oslabení role Ameriky přispěla.

Barack Obama za žádnou cenu nechtěl svou zemi zatáhnout do dalšího konfliktu, který hrozil skončit dlouhými a vyčerpávajícími boji s guerillovými jednotkami. Po zkušenostech z Iráku a Afghánistánu se není příliš co divit. Nicméně představa, že bude stačit podpora některé z opozičních skupin, byla buď od začátku jen vějičkou pro mezinárodní veřejnost, nebo naivní a katastrofálně mylná politika.

Amerika sama dala svou nečinností Rusku a dalším regionálním velmocem možnost, aby se pokusily syrský konflikt vyřešit především ke své vlastní spokojenosti. Nesplněné hrozby za použití plynu proti civilistům americké politice na důvěryhodnosti také nepřidaly, a když bylo jasné úplně všem, že Amerika sice veřejně vyhlašuje, že Assad musí odejít, ale není pro to ochotna skoro nic udělat, mocenské vakuum rychle vyplnili jiní.

Pro Donalda Trumpa se pak hlavním cílem v oblasti stala porážka tzv. Islámského státu. Tomuto cíli pak bylo podřízeno vše ostatní. Tohoto cíle bylo, zdá se, přinejmenším vojensky dosaženo. Jenže Spojené státy teď v oblasti nemají žádný jasně definovaný a čitelný zájem a už vůbec prostředky na jeho prosazování. Cynik by řekl, že osud Kurdů nám může být lhostejný. To je asi z čistě utilitárního hlediska pravda. Nicméně sbližování Turecka, člena NATO, s Ruskem, které okupuje Krym, živí konflikt na východě Ukrajiny a otevřeně vyhrožuje jiným členům NATO v Pobaltí, je něco, z čeho bychom měli mít vrásky na čele i my.

Americkou podporu Kurdů Turci tolerovali přesně do té chvíle, než se IS téměř úplně zhroutil. Prezident Erdogan potvrdil, že mu ruská strana udělila souhlas. I když to Rusové sami popřeli, je nepravděpodobné, že by turecké letectvo mohlo provádět nálety na syrské území bez souhlasu Moskvy. Volba mezi zradou Kurdů a vážnou roztržkou s Tureckem tak už pro může být pro současnou americkou administrativu jen kyselou třešničkou na žluklém dortu.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jiří Pondělíček
Jiří Pondělíček
Další články autora