Zahraničně politické aktivity Turecka za poslední dva nebo tři dny ukazují, že se jeho prezident a vláda cítí být v poměrně silné pozici jak v rámci regionu, tak i pokud jde o relaci s EU.

Turecký prezident měl v pondělí odpoledne telefonický rozhovor s Vladimirem Putinem ohledně situace na Blízkém východě poté, co několik arabských států přerušilo diplomatické a další kontakty s Katarem. Oznámil také, že Turecko je připraveno převzít svůj díl odpovědnosti za uklidnění situace. Jsem zvědav, jak to udělá – katarské angažmá v aktivitách (nejen) Islámského státu bylo veřejným tajemstvím už několik let a Turecko rozhodně není neviňátkem, které dosud o ničem nevědělo a na ničem se nepodílelo.

Hluboko ve stínu katarského skandálu probíhá střet mezi Tureckem a Evropou, reprezentovanou především Německem. Po setkání R. T. Erdoğana s evropskými představiteli na summitu NATO v Bruselu se mohlo zdát, že na obou stranách je vůle zasypat zákopy a začít se bavit seriózně o dalších modalitách jednání mezi Tureckem a EU. Možná že dobrá vůle na obou stranách zůstává, ale nebyl by to turecký prezident, aby se nepokusil využít situace a neukázal Evropě své posílené sebevědomí.

V pondělí turecký ministr zahraničí na společné tiskovce se svým německým protějškem oznámil, že německá delegace může navštívit základnu NATO ve městě Konya místo kýžené návštěvy Incirliku. Byl to takový ústupek-neústupek v reakci na rozhodnutí německých poslanců zrušit návštěvu Turecka.

Do Incirliku se prý němečtí hosté budou moci podívat až poté, co se „normalizuje“ situace ve vztazích obou zemí. Německý ministr na to reagoval sdělením, že je mu to líto a že „z domácích politických důvodů“ bude nutné převelet jinam německé vojáky z Incirliku (šest letadel a 250 osob). Němečtí poslanci podle jeho slov považují za důležité „moci kdykoliv navštívit vojáky Bundeswehru“. Vzápětí se ukázalo, že ministr Sigmar Gabriel se nebude moci setkat s tureckým premiérem, který měl „velice nabitý program“. Prezident ale německého ministra přijal aspoň zdvořilostně. Takže to vlastně bylo přijetí-nepřijetí s jasným signálem turecké nevůle.

Šrámy z konfliktu kolem kampaně před tureckým referendem dosud nejsou zhojeny. Podle názoru tureckého provládního deníku Daily Sabah rušivě působí i „nekooperativní postoj“ německých úřadů. Ty prý poskytují úkryt „stovkám členů FETÖ včetně vysokých armádních důstojníků“ (FETÖ je akronym pro údajnou gülenistickou teroristickou skupinu, která prý stála za loňským pokusem o převrat).

Turecko také v pondělí oznámilo, že ti jeho občané, kteří se po pokusu o převrat uchýlili do Německa a jsou podezřelí „z vazeb na teroristické skupiny PKK a FETÖ“ (údajně se to týká 130 osob) mají tři měsíce na to, aby se vrátili do vlasti a předstoupili před soud. V opačném případě jim bude hrozit ztráta tureckého občanství.

Pokud jde o údajné členy a spolupracovníky PKK na německém území, ministr Gabriel slíbil „prozkoumat“ tureckou žádost (ve skutečnosti mnoho žádostí za mnoho let, celkem jde asi o 4500 osob) o vydání tureckých občanů obviněných v Turecku z terorismu.

Vztah s Německem není jediným tématem, které ovlivňuje turecko-unijní relaci. Déle trvajícím a nepochybně složitějším problémem jsou nekonečná jednání o řešení situace na Kypru.

Ještě tento měsíc by měly být znovu zahájeny rozhovory mezi oběma stranami, řecko-kyperskou a turecko-kyperskou, a měly by vycházet „z výsledků schůzek na konferenci o Kypru v Ženevě a Mont Pelerinu“. Tyto výsledky byly vskutku mikroskopické a největším přínosem byl fakt, že tím jednání neskončila úplným krachem. Z toho, že má pokračovat diskuze „o všech ostatních záležitostech, počínaje teritoriem, majetkem, vládou a dělbou moci“, se dá soudit, že opravdu zatím není dohoda na těch nejpodstatnějších záležitostech. Podle oblíbené mantry, kterou použili i šéfové OSN, že „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto všechno“, si dovolím očekávat, že maraton bude trvat ještě pěkných pár let.