V Antalii se 19. 11. sešli ministři zahraničí Turecka, Ruska a Íránu k poradě o Sýrii před summitem prezidentů v Soči (22.-23.11.). Na něm se vyhodnotí dosažené výsledky a bude se hledat cesta k „integrování ženevského a astanského procesu“ (nezávisle na sobě probíhající konference v Ženevě a v Astaně).

Turecký a ruský prezident se sešli 13.11. v Soči a dohodli se na normalizaci vzájemných vztahů. V Turecku se mohou těšit na další statisíce ruských turistů, v Rusku zase na turecká rajčata. V první řadě šlo ale o Sýrii. Jen dva dny předtím k ní vydali D. Trump a V. Putin své Společné prohlášení.

Prezident R.T. Erdoğan se v parlamentě vyjádřil, že turecká strana bude klást důraz na vývoj v oblastech se smíšeným obyvatelstvem. Jde hlavně o Afrín u tureckých hranic, kde asi polovina obyvatel jsou Kurdové, a o Idlíb, kde žijí Turkmeni. „Musíme … vyčistit Afrín od teroristických organizací,“ řekl prezident. Měl na mysli kurdskou stranu PYD a její ozbrojené křídlo YPG. Obojí Turecko považuje za odnož teroristické PKK na svém území.

Ruská strana už údajně Turkům „dala slib o svém odsunu z Afrínu“ na červencovém summitu G20 v Hamburku. Íránský prezident asi také nebude mít podstatné výhrady. Erdoğanova slova jsou ale přímou výzvou USA, s nimiž má Ankara momentálně ne zrovna harmonický vztah.

Společné prohlášení vyzývá „všechny syrské strany k aktivní účasti na ženevském procesu“. To se může stát kamenem úrazu, protože Turci mají zásadní problém se dvěma z aktérů – s Asadem (který už akceptoval dosavadní výsledky ze Ženevy) a se stranou PYD.

Turecký postoj shrnuje slogan „Asad musí jít“. V rusko-americkém prohlášení se říká, že „neexistuje vojenské řešení“. Asad nebyl vojensky poražen, a tak sehraje roli i v nadcházejících jednáních.

Turecko má a bude mít velké problémy s akceptováním kurdské PYD a jejího ozbrojeného křídla YPG, jež se podstatně zasloužilo o porážku ISIS (Daeš. Islámský stát) na syrském území. Navíc „syrské vedení“, to znamená Asad, souhlasí s jistou formou omezené autonomie pro Kurdy. Ta už de facto existuje, byť prezident Erdoğan před pár lety slíbil, že „žádnou kurdskou entitu na syrském území“ nebude tolerovat.

Před poslední schůzkou s Putinem turecký prezident vyzval Rusy a Američany, aby stáhli své vojáky ze Sýrie, když podle nich vojenské řešení neexistuje. Po setkání s Putinem už mluvil jinak. Řekl, že v Sýrii „je vhodné prostředí“ pro politické řešení. Asada z ženevských jednání nevyšachuje, ale nejspíš se pokusí zablokovat PYD jakožto teroristickou organizaci.

Je to jen několik dnů, kdy prohlásil, že „kdo pomáhá teroristům, je sám terorista.“ Útočil tím na USA, které vyzbrojily YPG. Její členové podle Erdoğana tvoří naprostou většinu bojovníků a velitelů SDF (Syrian Democratic Forces), které jsou proto teroristickou organizací. Jeho hněvu pak dodalo na síle vyzrazení Američany zaštítěné dohody SDF s islamisty ISIS o jejich odchodu z Rakká i se zbraněmi.

Dalším Erdoğanovým pokusem o vyřazení PYD ze hry je jeho výrok ze 17.11., že Turecko “je zklamáno Spojenými státy, které nedodržují své sliby“. Na základě dohod z Astany totiž chce Turecko vytvořit 12 pozorovatelských bodů v Idlíbu. Poté, co Turci bez úspěchu vyzvali Američany, aby „vyčistili Afrín a Manbidž od PYD“, chtějí svou působnost rozšířit i na ně.

Redakční úvodník provládního deníku Daily Sabah ze 16.11. říká, že „Rusko a Írán se svou zdravější anti-Daešovskou a protiteroristickou politikou musí být v centru opatření, jež bude Turecko přijímat. … jedna věc je jistá, Spojené státy je třeba držet dál od zájmů turecké regionální politiky.“

V sobotním (18.11.) vydání téhož deníku je obsáhlý článek od Ibrahıma Kalına, dlouholetého blízkého spolupracovníka R.T. Erdoğana. Nemůže být pochyb, že text odráží prezidentovy názory a vyjadřuje oficiální tureckou pozici: „Když Obamova administrativa nebyla schopna žádné skutečné akce … rusko-íránská aliance uviděla ve vstupu na syrské území svou geopolitickou příležitost. … Američané se dnes soustřeďují na boj proti Daeš a vyzbrojili syrskou větev PKK, Stranu demokratické unie (PYD) – Lidové ochranné jednotky (YPG). …sílí podezření, že USA využívají Daeš i PYD-YPG jako záminku, aby mohly zůstat ve východní Sýrii jako potenciální protiváha rusko-íránské přítomnosti.“

Na adresu „rusko-íránské aliance“ Kalın píše, že ta se považuje za vítěze, protože „zabránila zhroucení Asadova režimu, odstranila hrozbu Daeš, oslabila protiasadovskou opozici a dosáhla mohutného geopolitického zisku na úkor koalice vedené USA.“

Autor nezmiňuje turecký podíl na všem, co se v Sýrii odehrálo od první demonstrace proti režimu B. Asada, svůj podíl na vytvoření, podpoře a neúspěchu ozbrojené „demokratické opozice“. Jako obyčejně za všechno mohou ti druzí. Má také jasno o budoucím vývoji. V každém případě musí být zachována teritoriální integrita Sýrie, přičemž syrské území musí být „zbaveno všech teroristických prvků“ a „všichni zahraniční bojovníci, ať bojují na straně režimu nebo PYD-YPG a jiných, musí opustit Sýrii.“

Splnění všech těchto požadavků je těžko představitelné. Znamená to také, že se Turecko nemusí cítit být vázáno dohodou, která by nenaplňovala jeho požadavky: „Otázka PYD-YPG zůstává pro Turecko červenou čárou. Nemohou být součástí žádného politického řešení.“ Logicky z toho vyplývá, že by snad mohly být součástí řešení vojenského. To ale podle Rusů a USA neexistuje.

Neočekávám, že nadcházející summit přinese nějaké konkrétní a trvalé výsledky. Pokud Turecko setrvá na svých pozicích, bude dosažení jakékoli realistické dohody nemožné. Zdá se, že téměř všichni účastníci konfliktu jsou připraveni ke kompromisu. Jen Turci k němu mají daleko a v jednání vidí příležitost donutit partnery i protivníky k ústupkům.

Bude na těch ostatních, aby – pokud si skutečně přejí dohodu – vyšli Turecku v některých jeho požadavcích vstříc. V diplomacii se platí všelijakou měnou, jenže i ostatní země mají své „červené čáry“. Mohou proto sáhnout k diplomatické zbrani, které se říká „arm twisting“ – „kroucení rukou“. Sílu na to mají jen Rusko a USA.