Před pár dny byla Petra Štěpánová obyčejnou ženou, která učí na prvním stupni jedné brněnské základní školy a fotografuje. Pro tyto profese vystudovala dvě vysoké školy: pedagogickou fakultu a obor fotografie na FAMU. Zajímá se také o společenské dění, a proto přijala 25. února pozvání do diskusního pořadu České televize „Máte slovo“. Tam svým výrokem o rozpínavých ambicích ruského prezidenta Putina dokázala rozběsnit komunistického poslance Zdeňka Ondráčka.

Vystoupení Petry Štěpánové spustilo lavinu politických debat, emocí a skrytých pudů, které sešikovaly dva názorově protichůdné tábory. Proruská aktivistka Jelena Vičanová žádá peticí odchod Štěpánové ze školství, její akci ale vzápětí začala stíhat petice občanů, kteří nechtějí dopustit opakování lidových soudů a vyhazování lidí z práce na základě jejich polického názoru.

Sedím s Petrou Štěpánovou v literární kavárně Moravské zemské knihovny a ptám se na její dojmy z událostí posledních dvou týdnů.

Co říkáte na aktuální poměr sil proti a na vaši podporu?

Podpora stoupá, zatímco negativní vlna upadá. Myslím, že je to způsobeno úterním článkem na moji obhajobu a rozhovorem v DVTV.

Sledujete reakce také na sociálních sítích?

Ne, já nemám facebook a ani ho nechci.

Zírám na člověka, který nemá facebook a přesto žije, podle všeho i aktivně.

Moji odpůrci zjistili, že facebook nemám, a reagovali na to s velkou nevolí. Asi byli připraveni na likvidační kyberšikanu.

Kdo jsou vaši odpůrci? Ti, kteří podporovali protistranu v pořadu „Máte slovo“?

Ano. První telefonát byl vulgární a výhružný. Obrátila jsem se ihned na policii, která mi byla v první chvíli jistou podporou. Agresivita však narůstala do takových rozměrů, že mi mohl pomoci už je Bůh. V nejtěžších situacích se modlím a pravidelně čtu Boží slovo, které je pro mě velkou oporou. Zkrátka víra mi pomohla překlenout první dny, bez ní bych takovou vlnu nenávisti asi nevydržela. Hodně pomohly také internetové noviny a televize, protože tím začaly ustávat nadávky a více přibylo pozitivních, pěkných ohlasů. Jak říkám, nejprve se musela půda pohnojit, aby z ní pak mohly začít vyrůstat krásné růže.

Ten hnůj ale začal během přímého přenosu, kdy vás komunistický poslanec Ondráček zostouzel a vykřikoval že nemáte učit. Uvědomujete si, kdy a čím jste ho rozlítila?

Asi tím, že jsem přirovnala ruského prezidenta Putina k dítěti, které ve škole nerespektuje osobní prostor druhého. Přesně to Putin dělá. Děti takového typu klidně berou věci druhých dětí, stoupnou si třeba k cizí lavici a schválně nechtějí odejít, provokují, vyvolávají konflikty a všeobecně otravují klima ve třídě. V tom horším případě ještě poukazují na chyby druhých. Ale úplně nejhorší možnost, se kterou se setkáváme zcela minimálně, je ta, že agresor ze sebe dělá oběť a zákeřně šíří kolem sebe zlo v přesvědčení, že se mu ubližuje. Putin v jednom rozhovoru řekl, že jen brání a hájí svoje zájmy. Házení bomb na ženy a děti v Sýrii je tedy podle něho pouze hájení ruských zájmů. Připadne vám to normální?

Ale o Putinovi následná debata a hádka nebyla.

Nebyla, protože poslanec Ondráček záměrně odvedl pozornost od Putinovy agrese k chybám USA. Byla jsem tak nucena zdůraznit jedinečný podíl Spojených států v boji proti Hitlerovi v Evropě, které Američani poskytli zbrojní materiál za desítky miliard dolarů. Bez této finanční pomoci a bez jejich pozdějšího vojenského tažení by možná nacisté ovládali Evropu dodnes. Na takové vysvětlení ale v pořadu nebyl čas ani prostor a odkázala jsem tedy pouze na učení se dějepisu. Ať mé vyjádření zhodnotí historici, nikoli nevzdělaní „křiklouni“.

Tím  jste se ale dostala do argumentační pasti. Především jste nechala poslance Ondráčka stočit téma od Putina k USA a přistoupila tím na jeho hru…

To je pravda, ale řekla jsem jen to nejnutnější. Samozřejmě, že v boji proti nacismu padly miliony vojáků a civilistů ze všech možných národů a zemí. O tom ale debata nebyla. K osvobození či přesněji řečeno obsazení naší země Rudou armádou jsem svůj názor v pořadu „Máte slovo“ jasně vyjádřila již 30. dubna 2015. Také jsem zdůraznila, že pro mě svoboda začala až po roce 1989. Zajímavé je, že mi tehdy po vysílání nepřišel ani jeden jediný e-mail či SMS, natož výhružky a následné lynčování. Tehdy se v pořadu upozorňovalo na nebezpečí pro naši zemi, které plyne z neopatrných projevů přátelství pana prezidenta Zemana k Putinovi, který nerespektuje právo. Netušila jsem, že se tyto obavy opravdu naplní a do roka se klima v naší společnosti natolik zhorší, že vystoupit v pořadu „Máte slovo“ proti Putinovi už bude na životě ohrožující.

Jak vnímáte pořad „Máte slovo“? Myslíte, že zde máte jako běžný občan dostatek prostoru vyjádřit své názory stejně jako politici?

To určitě ne. Máme zde jen velmi malý prostor k objasnění svých tvrzení. Setkávám se s obdivem, ale i s nechutí v okolí, když v takovémto pořadu vystupuji, protože veřejnost pořad nevnímá jako serózní. To mi je také vyčítáno i nyní, že v podstatě jako učitelka bych v pořadu „pavlačových drben“ neměla vystupovat. Obhajuji se vždy tím, že je to jediný způsob, jak se vyjádřit ke všeobecnému společenskému dění, které mi není lhostejné. Věřím, že i svým slovem mohu změnit či ovlivnit dění v mé zemi.

Vadí mi však, že když přijedu až z Brna a začnu něco říkat, tak je mi paní moderátorkou velmi rychle vzato slovo a dáno komunistům, kteří tady mluvili čtyřicet let. Navíc ani protistrana neumí adekvátně reagovat na to, co jsem řekla. Tak tomu bylo s panem Randsdorfem i s panem Ondráčkem. Ani jeden neuměl navázat na dané téma, ale spustili vehementně svoje připravené teorie. Myslím, že by moderátor takových pořadů měl fungovat spíš jako učitel ve třídě a usměrňovat, povzbuzovat ty mírnější, napomínat arogantní a umravňovat nevychované. V naší společnosti je to nezbytné. Zatím nejsme na takové úrovni jako třeba v Itálii, kde běžní lidé i odborná veřejnost přirozeně diskutují v oblíbených televizních pořadech. Bez usměrňování to v naší postkomunistické společnosti nepůjde.

Jak usměrňujte ve škole? Vaši kritici vám vyčítají, že dětem vymýváte mozky.

Prostě vedu děti ke slušné diskusi. A co je to „vymývání mozků“? Nedovedu si představit, že by to u dětí šlo. Děti jsou velmi vnímavé, sledují každou drobnost, všimnou si každé chyby a s oblibou na ni upozorní. Jejich kritickým očím nic neunikne. Také dětské zvídavé otázky vás vždy vedou k hlubšímu zamyšlení a nutí ke správnému formulování odpovědi. Jiřina Bohdalová při příležitosti padesátého výročí Večerníčku řekla „Nepodceňujte děti“, s čímž naprosto souhlasím.

Mám tomu rozumět tak, že s dětmi vedete dialog, během kterého je necháte otevřeně říkat jejich názory?

Ano, dialog a společné objevování souvislostí patří k moderním vyučovacím metodám. Učitel už není ten, který všechno dětem sdělí, ale děti samy mohou na spoustu věci přijít svým vlastním uvažováním. Tyto postupy jsou živé, kreativní a rozvíjejí myšlení. Ve třídě se také může kdokoli na cokoli zeptat či sdělit něco zajímavého, neobvyklého či obohacujícího. Děti tak po příchodu domů mohou překvapit své rodiče tím, o čem se ve škole hovořilo. Už dříve jsem na to rodiče upozornila a nabádáme je k tomu, aby i oni s dětmi o tématu mluvili a přispěli svými poznatky a názory.

Neměli bychom u dětí vytvářet bloky v myšlení tím, že jim nezodpovíme jejich otázky. Děti by naopak měly mít důvěru, že se můžou svěřit se vším, co jim leží na srdci. Měl by tedy být mezi vychovávaným a vychovatelem vztah vzájemné důvěry, respektu a přátelství. V tomto duchu jsem je informovala o tom, že opět vystoupím v pořadu „Máte slovo“, ale že se smějí dívat jen se svolením rodičů.

Dívaly se? Pokud ano, jaká byla jejich reakce?

Jedna holčička mi řekla „Paní učitelko, jak vám bylo, když na vás ten komunista křičel?“ Děti vycítí napětí a umí se vžít do vaší situace. I podle tohoto projevu jasně poznají, jaký je komunismus. Dělají si závěry na základě mnoha informací, a protože jsou malí, cítí v prvé řadě potřebu ochrany a bezpečí. A tu bohužel od komunistů necítí. Nedivme se, že podle tohoto jednoduchého vzorce posuzování jasně vyhodnotí, že Putin nemá co dělat se svými vojsky na Ukrajině. Považují to za špatné. Jen my dospělí se v tom všem neumíme správně zorientovat. Děti ano, a proto bychom se od nich měli učit, jak k tomu vybízel už Josef Václav Sládek.

Souhlasíte ale s tím, že pro některé jejich rodiče může být komunistický nebo socialistický režim přijatelný?

Samozřejmě. Záleží na tom, co oni jim řeknou. Mladá generace, která komunismus nezažila, má právo vědět, že naše země byla v té době ohraničena ostnatým drátem, že se nesmělo jet do Itálie, Egypta či Francie, kam dnešní děti běžně jezdí na dovolenou, a že mladí studenti byli 17. listopadu 1989 zmláceni obušky Státní bezpečnosti jen proto, že vyjádřili nenásilným protestem touhu po svobodě. Dětem je pak komunismus naprosto jasný. Je bohužel nezajímá, že rohlík stál 40 haléřů. Oni mají kritéria hodnocení jiná než dospělí.

Soudnému člověku je navíc jasné, že nejste jediný vzdělávací, natož výchovný článek ve výchově dětí.

Přesně. Proto trvám na tom, že to, co se v této kauze děje, je záležitostí mojí, ředitele školy, rodičů a dětí. Nikdo jiný nemá právo do našich vztahů zasahovat. To by byl opravdu návrat totality, která z těch nejvyšších míst do všeho zasahovala v zájmu KSČ.

Přesto se tak ale děje. Čím si to vysvětlujete?

Víte, pořad „Máte slovo“ je vlastně takové slovní utkání. Není to diskuze, ale spíše souboj dvou týmu o to, kdo dá více slovních gólů a která strana nakonec zvítězí. 25. únor 2016 však před zraky veřejnosti nebyl pro komunisty vítězstvím, ale hořkou porážkou. Věcnými argumenty, noblesou, důrazností, humorem a hlavně s Boží pomocí jsme nakonec slavili vítezství my, kteří jsme pod zlomocí komunismu dříve trpěli. Pro mě to opravdu byl „vítězný únor“.

Družstvo soupeřů si dokonce tvrzením Jaroslava Bašty o historické rozpínavosti Ruska dalo „vlastňáka“. Závěr utkání pak elegantní rétorickou nadsázkou v neprospěch soudruhů uzavřel pan Kalousek. Myslím si, že to bylo pro posilující ruskou pátou kolonu tak šokující, že v návalu vzteku a rozhořčení zaútočili na zdánlivě nejslabší článek naší skupiny, na mladou učitelku.

To je ale i důsledek toho, že jste se zúčastnila konfrontačního a podle průběhu i nevyváženého televizního pořadu.

Víte, já jsem chtěla poukázat na expanzivní politiku Ruska a jasně se vyjádřit k Putinovi. Ale když jsem se do pořadu „Máte slovo“ telefonicky přihlašovala, vyjádřila jsem se, že se mi nelíbí otázka, zdali naše politika směruje k Rusku, či k USA. Nelíbí se mi, že jsme tlačeni buď na jednu, či na druhou stranu. My máme mít svoji vlastní politiku vycházející z naší historie, z našich tradic a zvyků. Ostatní národy nám nemohou rozumět, nejsou my, a proto bychom neměli přebíral jejich cestu.

Naše státnost má počátky v českém knížectví a později českém království, které bylo uzákoněno Zlatou bulou sicilskou v roce 1212. Myslíte, že toto zajímá Putina nebo Obamu? Asi moc ne. Ale děti v mé třídě to zajímá hodně. Nejoblíbenější postavami z naší historie jsou pro ně svatý Václav a Karel IV., o nichž jsme si dělali zajímavé projekty. Tím buduji v dětech vlastenectví, tedy lásku k vlasti, což považuji za velmi důležité. Já jsem z dob komunistických škol žádné vlastenectví nezískala, asi díky silné sovětské propagandě, a doháním vše až teď.

Můžu se zeptat, jestli sympatizujete s TOP 09? Její příznivci s vámi ve studiu byli?

S lidmi ve studiu na naší straně jsem se viděla poprvé v životě, ale hned jsme cítili, že si rozumíme. Vyjádřili mi velkou podporu poté, co se rozjela proti mně štvavá kampaň. Velmi mi to pomohlo, protože oni něco podobného zažívali již dříve. V žádné politické straně nejsem, při volbách volím podle toho, co je právě nejpotřebnější. Cítím však stále více, že u nás chybí silná morální autorita, jakýsi vůdce národa, který nemá postranní zájmy a opravdu by mu šlo o blaho lidu a země. Něco jako postava moudrého krále z pohádky Pyšná princezna, která byla mimo jiné divácky nejúspěšnějším filmem v české kinematografii. Asi to něco o našem národním cítění vypovídá. Slyšela jsem někde zajímavý názor, že jsme prý starobylý monarchistický národ.

V televizi jste se Miroslava Kalouska zeptala, zda může udělat něco pro to, aby byla komunistická strana postavena mimo zákon. Odpověděl, že se víc bojí komunistů v jiných stranách. Položila jste mu ještě tento dotaz i na půdě Poslanecké sněmovny, kterou jste navštívila?

Ano. Když se mě pan Kalousek zeptal, co by pro mě mohl udělat, řekla jsme mu, ať zruší komunistickou stranu. Odpověděl mi, že to může učinit jen Ústavní soud nebo Nejvyšší soud, už si přesně nevzpomínám, a že asi v roce 2011 tento pokus nevyšel, protože prý komunistická strana je demokratická, a tím má právo být v demokratické společnosti. Ale zeptejte se pana Kalouska vy, odpoví vám přesněji. Já si z toho pamatuji jen to, že tomu brání demokracie. Ale já budu bojovat dál, mě politické systémy nezajímají na prvním místě, ale zajímá mě bezpečnost lidí i naší celé země. A v tomto úsilí musím pokračovat dál. Věřím, že se ke mně přidají i další lidé stejně smýšlející. Jak je vidět, listopad 1989 ještě neskončil.

Poslední otázku, jestli paní Petra ví, že ji senátor Jaroslav Doubrava (KSČM) označil v Parlamentních listech za „blbou a vyšinutou“, už nepokládám. Bavíme se o tom, proč vystudovala dvě vysoké školy, kdy byly její fotografie vybrány na newyorskou výstavu M.I.L.K. Moments of Intimacy Laughter Kinship.

■ ■ ■

Doma zjišťuji, že po internetu koluje kopie trestního oznámení, které na Petru Štěpánovou podal aktivista Pavel Matějka, matador a správce proruských facebookových skupin. V trestním oznámení ji obviňuje z ohrožování výchovy mládeže, šíření poplašné zprávy, podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití.

Matějka

Pavel Matějka je správce a účastník proruských skupin na facebooku, aktivní účastník a pořadatel demonstrací, mimo jiné na podporu prezidenta Zemana a proti islámu. Loni v létě jsem ho společně se svědky viděla a vyfotografovala za tribunou, na níž Adam Bartoš mával oprátkami a vyhrožoval, koho všechno v tomto státě pověsí.

MgA. et Mgr. Petra Štěpánová

■ V letech 1990–94 vystudovala Střední školu uměleckých řemesel v Brně, obor užitá fotografie.

■ Od roku 1994 studovala na FAMU v Praze, kde v roce 1999 diplomovala na katedře umělecké fotografie s dílem „Pocta rodině“ vystavované v Národní galerii ve Veletržním paláci v Praze. Získává titul MgA. – Magistr umění.

■ V roce 1999 dostává stipendium od italské vlády a studuje na Academia di Belle Arti v Miláně (Akademie krásných umění).

■ V roce 2000 vyhrává v mezinárodní fotografické soutěže „Moments of Intimacy, Laughter and Kinship“ (M.I.L.K.). Její fotografie osmičlenné rodiny jsou publikovány v knize „Family“ a vystavovány v roce 2001 v New Yorku na světové výstavě pořádané společností M.I.L.K., Nový Zéland.

■ V následujících letech se přestává věnovat aktivní fotografické činnosti a svoji pozornost zaměřuje na nové formy evangelizace v katolické církvi uváděné do praxe na základě církevní obnovy vycházející z II. Vatikánského koncilu a realizované Neokatechumenátní cestou. S tím souvisí i četné formační a evangelizační aktivity nejen u nás, ale i v zahraničí. Nejdůležitějších z nich byla Světová setkání mladých vedená papeži Janem Pavlem II. a později Benediktem XVI. – setkání v Paříži v roce 1997, v Římě a Izraeli v roce 2000, následuje Toronto roku 2002, Kolín nad Rýnem roku 2005, Sydney 2008, doprovodná misie apoštoské cesty Benedikta XVI. v Izraeli roku 2009 a nakonec Madrid 2011.

■ V roce 2007 vstupuje do cisterciáckého kláštera v Düsseldorfu, kde za pomoci odborného duchovního vedení abatyše kláštera Matky Terezy rozpoznává své povolání – „sloužit Kristu ve světě“.

■ V roce 2010 ukončuje magisterské studium na Masarykově univerzitě v Brně, obor učitelství pro 1. stupeň, kde obhájila diplomovou práci s názvem „Antické a biblické pojetí krásy jako základ evropské kultury“. Tato odborná práce byla určena hlavně pro veřejnost, proto byla téhož roku vydána i knižně.

■ V roce 2010 otevírá v Brně ateliér především pro portrétní fotografii se zvláštním zaměřením na rodiny a děti. Zakládá nakladatelství PETRA2010 a věnuje se psaní knih. Vydává Antické a biblické pojetí krásna jako základ evropské kultury, Cristo Re dalla Sindone – Kristus Král z Turínského plátna, Můj příběh z psychiatrické léčebny aneb Trojský kůň na místě hrůzy.

■ V roce 2011 se zúčastňuje několikaměsíčního studia na Maltě, která ji svojí bohatou historií a současným společenským klimatem pozitivně ovlivňuje a připravuje četné inspirativní podněty.

■ Od roku 2012 působí jako třídní učitelka na základních školách v Brně a okolí, kde získává cenné zkušenosti v práci s problematickými i nadanými jedinci.

■ Kromě fotografie, pedagogiky a literární činnosti se zabývá i historií. Sledování dějinného vývoje světa, Evropy a naší země, životní odkazy významných osobností  spolu s vlastními zkušenostmi poskytují klíč k pochopení současnosti a nasměrování do budoucna.

■ V současné době se také zajímá o hlubinnou psychologii, psychoterapii, problémy domácího násilí, rodinnou výchovu a její pozitivní či negativní dopad na vývoj dítěte, týrání a zneužívání dětí, způsoby léčení a efektivní uzdravování takto postižených jedinců.

■ Hovoří italsky a anglicky, ráda cestuje a poznává nové lidi, kulturu, zajímavá místa, památky a krásnou přírodu. Ráda tvoří, objevuje nové cesty, nemá ráda falešné a nefunkční systémy, kde se snaží odhalit a vyřešit jejich skryté problémy.

■ Jejím motem je „Hle, všechno tvořím nové“.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner