Moskva 16. září (ČTK/Gazeta.ru) – Reálné mocenské mechanismy skoro vždy zůstávají skryty ve stínu, a speciálně to platí v Rusku. Víme strašně málo o tom, jak se přijímají rozhodnutí, na kterých závisí osudy milionů lidí a miliard dolarů. Podobají se zákulisní rozhovory televiznímu seriálu Hra o trůny, schůzím politbyra, obyčejnému žvanění, anebo jsou něčím mezi tím? Příležitost získat odpovědi alespoň na část otázek dělá soud s Alexejem Uljukajevem, donedávna ministrem hospodářství, procesem desetiletí, napsal ruský internetový list Gazeta.ru.

Poprvé v moderních dějinách Ruska usedl na lavici obžalovaných federální ministr, ale ještě daleko více fascinují „šťavnaté“ detaily. Třeba jako je košík značkových klobásek, který nejspíš představuje standardní firemní dárek ropného koncernu Rosněfť pro velmi důležité osoby. Anebo starost (šéfa Rosněfti) Igora Sečina o Uljukajevovo zdraví v okamžiku, kdy se jej už už chystal vydat do rukou vyšetřovatelů. Někdo v tom uvidí vrchol profesionality někdejšího agenta tajné služby, jiný šokující pokrytectví a dvojí tvář. Další v tom nevidí rozdíl.

Z přepisu odposlechu, který během procesu přednesl prokurátor, vyplynulo, že i teď žije sovětský zvyk obracet se jeden na druhého křestním jménem a jménem otce a tykat si. A o prezidentovi se mluví v třetí osobě: Vladimir Vladimirovič pro jednoho, „náčelník“ pro druhého.

V podmínkách téměř naprosté uzavřenosti ruského režimu, prohloubené zručným vytvářením a šířením falešných zpráv, umožňují soudní protokoly alespoň trochu vynahradit nedostatek informací. Proto se proces s Uljukajevem zdá zajímavější než procesy s (režisérem) Kirillem Serebrennikovem či (opozičním politikem) Nikitou Bělychem. Vždyť politika je vždy i reality-show. A čím vlivnější jsou účastníci, tím větší je zájem publika.

Něco podobného se odehrávalo během soudního sporu mezi Borisem Berezovským a Romanem Abramovičem, ze kterého mohli občané načerpat informace o realitě „kapitalismu oligarchů“. Dnes je to o tom, jak se vede „boj proti korupci“.

Doplňující dramaturgický tah spočívá v tom, že výsledek soudu se jeví čím dál méně předvídatelný. Vůbec totiž není jasné, na čí stranu se slovutné úřady přikloní. Zpočátku se zdálo jasné, že lokomotiva moci se pustila vší silou do „liberálního“ ministra Uljukajeva. Ale čím více se proces stává otevřenějším, tím méně je to zřejmé. Cožpak měl Sečin v plánu zveřejnit rozhovor s Uljukajevem, obsahující delikátní podrobnosti ze života své společnosti? Je to cena, kterou se chystal zaplatit za vypořádání se s ministrem?

Den po soudním jednání, ze kterého se vynořily klobásky, byl mluvčí Rosněfti nucen prohlásit, že „košík (klobás) nemá žádný vztah k obsahu projednávané věci, což je dosti divné a i bezprecedentní“.

Paradoxně v ruské realitě vypadá soud navenek jako spravedlivý proces, kde právníci jedné strany dokazují, že byl předán úplatek, zatímco právníci strany druhé neméně přesvědčivě hájí svého klienta, že šlo prostě o past.

Slovo stojí proti slovu. Svědectví proti svědectví. A není tu žádná jasně vyjádřená „vůle státu“. Počítá taková dvojsmyslnost s vynesením jednoznačného verdiktu?

Zatím se zdá, že obě strany utrpěly škody na pověsti. O svátost přicházejí oba hrdinové případu. Jeden jako možný úplatkář mezi relativními liberály, druhý jako možný „provokatér“ mezi relativními jestřáby. A hlavně – ani jeden nevypadá jako bojovník za blaho státu a společnosti. Spíše vypadají jako podivné figurky na šachovnici.

Samozřejmě, těžko si lze představit, že se proces najednou otočí proti samému Sečinovi. To by bylo příliš drastické porušení veškeré logiky ruské soudní politiky posledních let. Pokud soud nečekaně shledá, že důkazy proti Uljukajevovi jsou nedostatečné, bude to vypadat, že právě Sečin pomluvil čestného člověka a kompetentního ministra, který mohl pro zemi v těžkých chvílích udělat hodně užitečného, kdyby neseděl v domácím vězení.

Záhodno je vrátit se na začátek, k umění ruského režimu přesně filtrovat informace. Jestli něco takovým filtrem projde, znamená to, že se to někomu hodí. Samozřejmě, správnou odpovědí je vždy skrytý boj elit. Lze však předpokládat, že v současnosti je složitější než střet dvou skupin, z nichž jednu ztělesňuje Sečin a druhou Uljukajev. V tomto konfliktu je přinejmenším ještě třetí strana, řekněme „mladí jestřábi“, kteří jakoby slouží jako nástroj při vyřizování účtů mezi velkými figurami, ale neúmyslně (či spíše úmyslně) prozrazují mravy obou stran. Čili neposkvrněna zůstává pouze nejvyšší moc – a také oni, noví bojovníci proti korupci.

Dřívější pokolení ruské elity požírá samo sebe a chystá se uvolnit místo novému dorostu – to může být skrytý smysl toho, co se odehrává. Zjevná otevřenost soudu nad Uljukajevem jen vrhá stín na spoustu neznámých faktorů, na kterých závisí osud nejen stran sporu, ale i celé země.