Nebylo mnoho deníků, které by po květnovém teroristickém útoku v Manchesteru neotiskly její fotografii na titulní stránce. Eve Seniorové je 14 let, ale na osudném snímku vypadá starší. Při výbuchu na koncertě Ariany Grandeové stála podle všeho jen pět metrů od útočníka Salmana Abediho a v těle jí skončilo 14 šrapnelů. Teď se učí znovu hýbat a snaží se vyrovnat s traumatem. Její otec říká, že Manchester bude už navždy součástí rodiny Seniorů, napsala britská zpravodajská společnost BBC.

Pro mnohé ztělesňovala fotka Eve celou hrůznost manchesterského útoku, který na stadionu plném dětí a mládeže zabil 22 osob a další desítky zranil. Neméně silný však byl pohled na Eveinu 11letou sestru Emilii. Z chaosu po explozi se ji snažil vynést na rukách její otec. Zkusil to, i když už je na to moc vysoká. Když se dostala za policejní pásky, řekla potichu svým prarodičům, že ona je jedním ze šťastlivců.

Byla obdivuhodně klidná a formulovala jasně. „Prošli jsme bránou a najednou nám něco žhavého přeletělo nad hlavami. Všichni jsme okamžitě šli k zemi,“ popsala 23. května Emilia. Při zpětném pohledu na onen rozhovor je vidět, jaký měla strach. Její matka a sestra v tu chvíli stále čekaly na převoz do nemocnice. O čtyři týdny později Emilia prozradila, že od stadionu v Manchesteru odcházela přesvědčená, že její sestra umírá.

Eve, dívka z fotografie, v červnu stále ještě chodila jen obtížemi v důsledku poškození nervů. Nohy jsou pro ni o to důležitější, že je talentovanou tanečnicí. Doktoři jí řekli, že ji čekají měsíce rehabilitací a možná i další chirurgické zákroky. „Někteří moji přátelé nechápou, jak dlouho to může trvat. Myslím, že to nechápu ani já,“ řekla v červnu Eve. Když měla špatný den, bylo to s ní velmi složité, říkají rodiče.

Emilii se podobné následky vyhnuly, z tragédie vyvázla s poškozeným sluchem v levém uchu. Rodiče se však obávají zejména o psychické zdraví svých dcer. „Všechno to vidím. Vidím záblesky toho výbuchu,“ říká Emilia. „Vidím lidi letící vzduchem, nejspíše mrtvé. Přehrává se mi to a pak se to zastaví. Jako by to moje mysl vyfotila. Takhle to vypadá, když o tom přemýšlíte,“ popsala dívka doma v Bradfordu, zatímco otec Andrew naslouchal.

V červenci už bylo Emilii 12 a Eve už chodila bez berlí. Dělala velké pokroky, ale pro ni to bylo málo. „Mám pocit, že se vůbec nezlepšuju. Vím, že to tak není, ale tak se mi to zdá, protože bych chtěla dělat všechno jako dřív,“ řekla při jednom rehabilitačním cvičení.

Podle maminky Natalie však Eve ušla od atentátu velký kus cesty. Ta ji mimo jiné zavedla zpátky na místo činu – stadion Manchester Arena. Jako mnoho dalších přeživších dostala rovněž nabídku vrátit se tam ještě před jeho znovuotevřením. A nakonec to pomohlo.

„Hodně jsem se toho bála,“ řekla Eve. „Před vstupem jsem brečela, ale jakmile jsem vešla dovnitř, cítila jsem větší klid,“ dodala. Její matka si prý vstupní bránu stadionu dlouho po útoku představovala jako chladné a hrozivé místo, ale to se po návštěvě změnilo. Řekla, že zde nalezla „trochu míru“.

Eve definitivně rozveselilo, když začala mluvit o pracovnících dětské nemocnice v Manchesteru. „Před útokem jsem netušila, co chci v dospělosti dělat. Ale při pobytu v nemocnici jsem viděla, co všechno dělají zdravotní sestry a jak jsou schopné. Až budu starší, chci být sestřičkou,“ řekla dívka.

Zatímco jsou Eve a Natalie v péči fyzioterapeutů, Emilia vybarvuje omalovánky. Doporučil jí to psycholog jako cestu, jak vytěsnit nepříjemné představy. Je snadné zapomenout na její nízký věk, ale omalovánky vám jej okamžitě připomenou. Přes všechno, co prožila, myslí Emilia pozitivně. Vůči Salmanovi Abedimu nechová nenávist. „V životě musíte odpouštět a zapomínat, jinak se nikam neposunete,“ míní.