Varšavská smlouva (VS) byla socialistickým vojenskopolitickým paktem, který hrál důležitou roli v někdejší studené válce. Před 25 lety, k 31. březnu 1991, byla platnost jejích dohod pozastavena a organizace zrušena. Protokol o konci tohoto „mírového uskupení“ podepsali lídři šesti východoevropských zemí v červenci 1991. Většina jeho bývalých členů dnes patří do struktur Severoatlantické aliance, někdejšího úhlavního nepřítele VS.

Když v roce 2011 hostila Praha konferenci věnovanou 20 letům od konce VS, tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra řekl, že Smlouva byla od svého založení v roce 1955 mocenským nástrojem, kterým Moskva „držela své satelity pod kontrolou“. Bývalý šéf maďarské diplomacie Géza Jeszenszky dodal, že kdyby nebyla krátce po pádu železné opony VS v roce 1991 rozpuštěna, mohly se čerstvě nastartované demokratizační procesy ve střední Evropě ještě zvrátit.

Varšavská smlouva vznikla deset let po skončení druhé světové války, 14. května 1955, v polské metropoli. Jejími signatáři se staly Albánie (od roku 1962 se přestala zúčastňovat její činnosti a v září 1968 – po intervenci pěti států VS do Československa – ji na protest vypověděla), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika (do roku 1990), Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz, který měl pak v rámci paktu dominantní postavení.

Oficiálním důvodem vzniku VS bylo tvrzení, že socialistické země byly nuceny reagovat na vstup Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1955. Ve skutečnosti ale VS vznikla a sloužila k moskevské kontrole východního bloku a k ospravedlnění přítomnosti sovětských jednotek za hranicemi SSSR. Smlouva byla uzavřena na 20 let s prodloužením o deset let. V roce 1975 byla prodloužena o deset a v roce 1985 o dalších 20 let.

Ač byl tento pakt založen na přátelství, spolupráci a pomoci, svou činností (intervence a pohrůžky vpádů) vlastní poslání výrazně popíral a pilně se chystal i na válku. VS téměř až do konce své existence vypracovávala pouze útočné plány na obsazení západní Evropy a teprve v 80. letech se v jejích plánech objevily i některé obranné prvky. Vyplynulo to z dokumentů, které byly v roce 2006 zveřejněny ve Varšavě, kde byl největší archiv VS mimo Moskvu.

Princip nevměšování se do vnitřních záležitostí zemí VS byl v preambuli smlouvy zakotven, v praxi se ale nedodržoval. Již rok po vzniku VS přijely sovětské tanky do Maďarska, aby potlačily „kontrarevoluci“. V srpnu 1968 pak další „bratrská pomoc“ zamířila do Československa (intervence se neúčastnilo Rumunsko). Odsouzení se tento vpád dočkal od velení VS až po více než 20 letech – v prosinci 1989 na moskevské schůzce. Naštěstí jen pouhé výhrůžky vojenským zásahem směřovaly do Polska na začátku 80. let.

K prvním dílčím změnám ve svém zaměření přistoupila VS po nástupu sovětského vůdce Michaila Gorbačova v druhé polovině 80. let, zejména po podpisu americko-sovětské dohody o likvidaci raket středního a kratšího doletu v prosinci 1987 a po dalších jednáních o snížení mezikontinentálních balistických střel.

Po změnách v bývalém socialistickém bloku koncem 80. let vyvinulo na změnu charakteru a poslání paktu tlak zejména Československo, Polsko a Maďarsko. K agónii VS přispěl i odsun sovětských vojsk z někdejších moskevských satelitů a krvavé události v Pobaltí v lednu 1991. Již o měsíc později podepsali ministři států VS v Budapešti protokol o pozastavení platnosti dohod v rámci paktu a o zrušení organizace k 31. březnu 1991. Existenci VS ukončili politici svými podpisy v pražském Černínském paláci 1. července 1991.

Řada někdejších členů VS začala brzy poté usilovat o začlenění do NATO. Jako první z bývalých zemí VS se do Severoatlantické aliance dostalo při sjednocení Německa v říjnu 1990 bývalé východní Německo (NDR), v březnu 1999 jej následovaly ČR, Maďarsko a Polsko. V roce 2004 bylo přijato dalších sedm východoevropských zemí (mimo jiné Slovensko, Rumunsko a Bulharsko). Naposledy pak z bývalých zemí VS vstoupila do NATO v roce 2009 Albánie.