Důvěrné depeše velvyslanectví USA v Praze a zprávy a analýzy tajných služeb byly ve druhé polovině 70. let minulého století podkladem pro stanoviska vlády USA k disidentskému hnutí v tehdejším Československu a k aktivitám signatářů Charty 77. Washington se zajímal o názory chartistů i o reakci československých úřadů a veřejnosti. Čím dál víc v USA sledovali dopad Charty na protirežimní aktivity v celém východním bloku.

Podrobnosti o zájmu amerických tajných služeb o československý disent zveřejnil v roce 2007 americký nevládní Národní bezpečnostní archiv (NSA), který publikuje odtajněné dokumenty na základě zákona o svobodě informací z roku 1966.

Koncem ledna 1977 americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) s odkazem na spekulace šířící se v Praze informovala americké vedení, že československý režim se možná pokusí o deportaci některých předních disidentů, kteří Chartu podepsali. Poukazuje přitom na výzvy pražského tisku, aby disidenti byli odeslání ke svým „kapitalistickým přátelům a chlebodárcům“.

Československý velvyslanec v Rakousku prý požádal o potvrzení rakouských úřadů, že Vídeň se disidentů ujme. V seznamu byli podle CIA uvedeni Václav Havel, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jiří Lederer, Ludvík Vaculík, František Kriegel, Milan Hübl a Zdeněk Mlynář. CIA ale s odkazem na pražské disidentské kruhy uvedla, že dobrovolný odchod těchto osob není pravděpodobný.

V únoru 1977 CIA do Washingtonu oznámila, že dopad Charty na československou veřejnost se nezdá být významný. Tajná zpráva americké špionážní agentury konstatuje, že vláda se snaží vyvolat dojem obecného nesouhlasu s činností Charty. Snaží se přimět pracující, aby podepisovali prohlášení proti Chartě; tento tlak ale podle CIA může vyvolat nespokojenost.

V dubnu 1977 sestavilo analytické oddělení CIA souhrnnou zprávu o stavu opozičních hnutí v komunistických státech. V pasáži věnované Československu píše, že tamní disidentští intelektuálové jsou v centru snah Východoevropanů o přímou konfrontaci s praktikami režimu v oblasti lidských práv. Signatáře Charty 77 dokument označil za směsicí osobností aktivních během Pražského jara 1968 a „překvapivého množství“ intelektuálů a technokratů. S odvoláním na české diplomaty CIA píše, že režim se chartistů obává, protože reprezentují možná až půl milionů lidí, kteří se stali oběťmi čistek po roce 1968. Vláda chartisty pronásleduje a několik jich zatkla, ale „nezahájila všeobecné represe“.

Ve zprávě z půli července 1977 CIA píše, že aktivita Charty 77 se oproti počátku roku vytrácí a její vliv se omezuje na pražské intelektuálské kruhy, kde se zrodila. „Mnoho disidentů bylo umlčeno trvalým pronásledováním ze strany úřadů a nejrůznějšími formami hospodářského a sociálního nátlaku,“ píše se ve zprávě.

Aktivitami chartistů se zabýval i Zpravodajský a výzkumný úřad ministerstva zahraničí USA (INR), fakticky špionážní služba americké diplomacie. Informovala mimo jiné o rozporech mezi jednotlivými skupinami chartistů a o stycích signatářů Charty s polským disentem. V této souvislosti dospěl INR k závěru, že československá policie se snaží mezi chartisty proniknout, aby zabránila těsnějším kontaktům mnezi disidenty Polska a Československa.

Souhrnou zprávu o Chartě vydal INR v říjnu 1979. Píše se v ní, že šance Charty na realizaci jejích cílů jsou chabé, protože „režim má k dispozici všechny potřebné mocenské a donucovací páky a nebude váhat je použít, bude-li se cítit ohrožen“. Důvodem je i fakt, že kromě intelektuálských kruhů nemá Charta širší veřejnou podporu. „Hnutí si ale přesto zaslouží respekt, obdiv a sympatie za to, že zatím přežívá a neváhá se postavit režimu, i když je v nevýhodě,“ zdůrazňuje INR.

Informace tajných služeb byly nepochybně jedním z podkladů pro oficiální dokumenty vlády, ministerstva zahraničí a Kongresu. Prvním z nich bylo v lednu 1977 prohlášení, v němž ministerstvo zahraničí vyslovuje zneklidnění nad způsobem, jimž československá vláda zachází se stoupenci lidských a občanských práv. Americká diplomacie vyzvala signatáře helsinských dohod z roku 1975, aby důrazně odsoudili porušování práv a svobod, kdekoli k němu dojde. Prohlášení, které novinářům poskytl tehdejší ministerský mluvčí Fredrick Brown, bylo vypracováno na základě tajných informací velvyslanectví USA v Praze.

Podle mínění amerického experta Jamese Pontusa byla ve Spojených státech Charta 77 po svém vzniku vnímána často rozpačitě a Američané si s ní v tehdejším mezinárodním kontextu nevěděli rady. Mátla je i rozličnost aktérů, kteří Chartu 77 podepsali a nechápali ani vazbu na skupinu The Plastic People of the Universe, řekl Pontuso na konferenci k 30. výročí Charty v Praze. Jakmile se komunismus začal hroutit, stala se Charta 77 podle něj ze sirotka naopak „zlatým dítětem“.