Opoziční KSČM navrhla, aby v Česku platil jazykový zákon. Ačkoli postavení češtiny zakotvuje řada norem, chybí předpis, který by ji jasně zakotvil jako státní nebo úřední jazyk. Za porušení jazykového zákona by hrozila pokuta až 50 000, a to i opakovaně. Návrh normy nejprve posoudí vláda, rozhodnou o něm zákonodárci.

Národní, státní nebo úřední jazyk určuje zákonem většina evropských států, Česko je výjimkou, píšou předkladatelé v důvodové zprávě. „Vhodné užívání a stálou podporu českého jazyka na území státu považujeme za základní podmínku pro kvalitní život v České republice,“ uvádějí komunisté.

V souvislosti s nynější migrační vlnou autoři zdůrazňují, že česká společnost má tradici v otevřenosti k přistěhovalcům. Zároveň se ale domnívají, že znalost a užívání češtiny patří mezi nejdůležitějšími předpoklady pro úspěšnou integraci cizinců do běžného života.

Předloha by mimo jiné zakotvila povinnost vyhlašovat a zveřejňovat mezinárodní smlouvy, zákony, právní předpisy, informace a právní a úřední akty v češtině. V tomto jazyce by se musely označovat taky úřady. Instituce by musely chránit češtinu jako cennou součást kulturního dědictví. Čeština by byla rovněž vyučovacím jazykem a v češtině by se musely vysílat rozhlasové a televizní programy. Výjimku by tvořily pořady k výuce cizích jazyků a vysílání převzatých zahraničních pořadů, které by ale musely být opatřeny mluveným nebo psaným překladem.

Znalost češtiny by museli prokazovat žadatelé o občanství, což už zakotvuje zákon o státním občanství. Podnikatelé by museli prokazovat znalost češtiny v rozsahu běžné denní komunikace a poskytovat spotřebitelům česky všechny potřebné informace.

V češtině by musely být i venkovní reklamy, vyplývá z předlohy. Zastupitelstva by mohla vydávat vyhlášky s podmínkami, za kterých by bylo možné na veřejně přístupných místech využít k propagaci a informování vedle češtiny taky cizí jazyk.

Národnostní a etnické menšiny by měly nadále jazyková práva daná ústavou a mezinárodními smlouvami.

Pokud by někdo zákon porušil, kontrolní úřady by na prohřešek nejprve upozornily a poskytly by nejvýše tříměsíční lhůtu k nápravě. Pokud by nenastala, mohly by zahájit správní řízení a uložit i opakovaně pokutu.