Ve věku 72 let dnes zemřel emeritní českobudějovický biskup Jiří Paďour. Informovala o tom Česká biskupská konference na svém webu. Podle ní zemřel po krátké nemoci v prachatickém hospici sv. Jana Nepomuka Neumanna. Kdy bude pohřeb, není zatím známo. Z čela českobudějovické diecéze Paďour odešel loni na jaře ze zdravotních důvodů.

Paďour řídil českobudějovickou diecézi, která je jednou z osmi v ČR, od roku 2002. Po jeho rezignaci byla rok bez biskupa, letos v březnu jím papež František jmenoval Vlastimila Kročila

Biskup Paďour v 60. letech studoval herectví na Divadelní akademii múzických umění, kde se setkal s Václavem Havlem. O kněžství začal uvažovat na studijní stáži na mezinárodním Institutu divadelní formy a výzkumu ve Francii. Světský život se rozhodl opustit v roce 1970 a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

Po vysvěcení v roce 1975 byl dva roky kaplanem v Mariánských Lázních a okolí. Poté, co při kázání polemizoval s režimním komunistickým časopisem Tvorba, mu byl v červenci 1977 odebrán státní souhlas pro práci kněze. O rok později tajně vstoupil do kapucínského řádu. Na konci sedmdesátých let pracoval jako neoficiální sekretář kardinála Františka Tomáška. Po odmítnutí spolupráce se Státní bezpečností byl ze sekretariátu v roce 1979 propuštěn.

V osmdesátých letech vedl typický život disidenta, pracoval jako uklízeč. Sloužil jako kněz v podzemí. Státní souhlas mu minulý režim vrátil v roce 1986.

Paďour měl za komunistů potíže, budějovickou diecézi vedl 12 let

Bývalý českobudějovický biskup Jiří Paďour, který dnes ve věku 72 let zemřel, patřil k výrazným postavám katolické církve po roce 1989. Rodák z východočeské Vraclavi se přitom na duchovní dráhu vydal až nedlouho před třicátými narozeninami a za minulého režimu mu na devět let odebrali státní souhlas s výkonem duchovní činnosti. Po listopadu se podílel na obnově kapucínského řádu, působil jako pražský světící biskup a 12 let vedl českobudějovickou diecézi.

Cesta Paďoura, který se narodil 4. dubna 1943, ke kněžství nebyla jednoduchá ani přímá. Syn „rozkulačeného“ sedláka se nejprve vyučil mechanikem počítacích strojů a pak se na radu přátel zapsal na pražskou divadelní fakultu. Na uměleckých školách totiž jeho rodový škraloup tolik nevadil. Na DAMU se setkal i s Václavem Havlem, po studiích hrál v letech 1963 až 1967 v Divadle Na zábradlí. Pracoval také jako závozník, později v letech 1969 až 1970 jako asistent v Divadle za branou.

Tehdejší divadlo jej ale příliš neuspokojovalo. „Deprimovala mne vlna absurdního divadla od Ionesca, přes Becketta až po Havla, která se tehdy Na zábradlí provozovala. Ty hry sice vyzývaly k zamyšlení, ale neexistovalo tam východisko, katarze. Vyvolávaly atmosféru naprostého zmaru,“ popsal Paďour důvody, jež ho nasměrovaly ke studiu na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Výrazným impulsem ale pro něj byla i návštěva bývalého koncentračního tábora v Osvětimi, po které „pocítil vlastní rozhodnutí pro Krista“.

Důležitou roli v Paďourově rozhodnutí stát se knězem pak sehrála atmosféra po srpnu 1968 a sebeupálení Jana Palacha. „Já se neupálím. Ale když mám žít, musím hodnotně. A tak dát svůj život k užitku ve službě Bohu,“ řekl si Jiří Paďour poté, co pár hodin po Palachově činu procházel Václavským náměstím. Knězem byl vysvěcen v roce 1975, první (a na dlouho poslední) místo dostal v Mariánských Lázních. Poté, co při kázání polemizoval s režimním časopisem Tvorba, ztratil v červenci 1977 státní souhlas.

Na konci 70. let Paďour pracoval jako neoficiální sekretář pražského arcibiskupa, kardinála Františka Tomáška. Po odmítnutí spolupráce se Státní bezpečností ale musel v roce 1979 ze sekretariátu odejít. „Odešel jsem sám. Protože vyhrožovali, že jestli mne kardinál nepropustí, další kněží nebudou vysvěceni,“ vzpomínal Paďour na nelehkou dobu na přelomu 70. a 80. let, kdy se potají stal členem Řádu malých bratří kapucínů, věčný slib složil v roce 1983.

Až do roku 1986, kdy mu byl státní souhlas navrácen, se Paďour vrátil k dělnickým povoláním. Pracoval jako metař v pražském metru, poté topil v domově důchodců a nakonec čtyři roky uklízel na ČVUT. V té době kromě zaměstnání a péče o nemocné rodiče ale Paďour nadále působil jako kněz, i když „v podzemí“. Po navrácení státního souhlasu byl kaplanem v kostele u svaté Anny v Praze na Žižkově, a administrátorem několika farností v Praze a okolí.

Už koncem 80. let se ale Paďour potýkal se zdravotními problémy. „V devadesátém roce jsem se fyzicky zhroutil a skončil na Bulovce s chrlením krve,“ popsal své potíže, které mu ale nezabránily, aby se v dubnu 1990 stal provinciálem kapucínského řádu a podílel se na obnově jeho činnosti v ČR. „Měl jsem na krku rekonstrukci kapucínského kláštera za pětasedmdesát milionů, čtyřicet starých a šedesát mladých bratří,“ řekl o době, která předcházela jeho jmenování pražským světícím biskupem.

Do tohoto úřadu byl jmenován papežem Janem Pavlem II. v prosinci 1996 spolu s Václavem Malým, dalším známým knězem, který měl za komunistického režimu problémy s mocí. V září 2002 převzal Jiří Paďour úřad českobudějovického biskupa po Antonínu Liškovi, byl jediným tak vysoko postaveným řeholníkem v České republice. Jihočeskou diecézi vedl jako 12. sídelní biskup českobudějovický 12 let, z funkce odešel loni na jaře ze zdravotních důvodů. Jeho nástupcem se stal letos v březnu Vlastimil Kročil.