Československý válečný veterán Emil Boček se dnes stal jedním z nejstarších pilotů stíhacího letounu Spitfire. Za knipl stíhačky, se kterou se v Británii účastnil bojů proti nacistickému Německu, usedl na londýnském letišti Biggin Hill. Třiadevadesátiletý Boček neřídil dvoumístný historický stroj sám, řízení ale převzal během letu.

Boček si za poměrně značného zájmu českých i britských médií sedl do kokpitu kolem 14:30 SELČ, ve vzduchu strávil necelých 30 minut. Spitfire pilotoval po více než 70 letech, naposledy v něm seděl v Československu několik měsíců po válce. „Bylo to něco úžasného, po těch dlouhých letech, kdy jsem v něm neseděl,“ řekl Boček po přistání. Na otázku, jaké měl pocity, když ve vzduchu převzal řízení, Boček odpověděl, že pilotování Spitfiru člověk nemůže zapomenout.

Ještě před startem se generál Boček zúčastnil slavnostní mše, kterou za padlé piloty odsloužil pražský arcibiskup Dominik Duka. Kapli RAF (Royal Airforce – Královské letectvo) sv. Jiří přitom věnoval kopii Pražského Jezulátka.

Přání znovu se proletět ve Spitfiru pronesl Boček loni na podzim, když u příležitosti 75. výročí založení části československých perutí u RAF vydala Česká mincovna pamětní mince se znaky těchto útvarů. Na organizaci a financování dnešní akce se kromě armády podílely právě Česká mincovna, Czech Spitfire club, Nadační fond Air Maršála RAF Karla Janouška, Křižovníci s červeným srdcem – Cyriaci a Letecký klub generála Janouška.

Boček utekl z okupované vlasti na konci roku 1939, když mu nebylo ještě ani 17 let. Do západní Evropy se dostal přes Balkán a Bejrút. Ve Francii se zúčastnil ústupových bojů a do Anglie připlul v červenci 1940. Ještě v létě se přihlásil do letectva, vybrán byl k pozemnímu personálu. Jako mechanik působil u 312. československé stíhací perutě.

Boček ale stále toužil stát se pilotem, velitel hangáru se ale špičkového mechanika vzdát nechtěl. Nakonec se ale Bočkovi podařilo do výcviku pilotů přihlásit. Ten absolvoval v Británii a v Kanadě. Ještě při výcviku těsně unikl smrti, když mu selhal motor a musel nouzově přistát. Stíhacím pilotem se stal na podzim 1944, když mu bylo teprve 20 let. U 310. československé stíhací perutě doprovázel bombardéry, nad Evropu létal i při letech, kdy stíhači útočili na stanovené pozemní cíle. Do konce války se zúčastnil 26 operačních letů, ve vzduchu při nich byl téměř 74 hodin.

Po válce ještě v armádě působil několik měsíců. Od letectva odešel v roce 1946 a s kamarádem si založil soukromou dílnu. Na rozdíl od dalších československých letců působících za války na západní frontě se mu vyhnulo komunistické pronásledování.