Třináctiletá Fátima Sentagatová a sedmnáctiletá Zohra Jasímíová mají společný strach z krys, které musí „odhánět den co den“. Také hovoří o zmatku, který mezi dětmi v táboře panuje a o bolestivém odloučení, které narušuje mnohé rodiny. Snaží se integrovat do společnosti, naučit se evropské jazyky a pracují na studijních projektech, ale „život jim připadá prázdný, zbavený jakékoli hodnoty“.

Patnáct obyvatelek uprchlického tábora Schisto nedaleko Atén sepsalo své zkušenosti, které vyjdou v příloze jednoho řeckého deníku pod názvem Stěhovaví ptáci. Mladé Afghánky v nich přibližují každodenní nástrahy táborového života: obavy z počasí, krys, pocity prázdnoty a méněcennosti.

Po podepsání dohody mezi Tureckem a EU na jaře roku 2016, která uprchlíkům uzavřela východní cestu do Evropy, zůstaly v řeckých uprchlických táborech tisíce osob. V přeplněných osadách čekají na uznání žádosti o azyl, nebo vyhoštění mimo území EU.

O katastrofálních životních podmínkách v těchto táborech informoval v únoru i web britského listu The Guardian. Jeden britský humanitární pracovník se zkušenostmi z táborů v Afghánistánu mu prý sdělil, že stav v Řecku je v porovnání se středoasijskou zemí ještě horší.

Projekt nevládní organizace Síť pro práva dětí nyní ukazuje situaci z pohledu patnácti afghánských dívek žijících v táboře Schisto jen několik kilometrů od centra Atén. Sbírka příběhů vyjde v řečtině, angličtině a farsí.

Studentka Mahdí Husajníová popisuje, že s nejistotou a diskriminací se potýkala již jako uprchlice v Íránu, avšak od Evropy čekala lepší přijetí. Zklamalo ji, že EU nezařadila Afghánce do programu přerozdělování migrantů. „Snili jsme o zemi bez diskriminace, ale zjistili jsme, že i v Evropě jsme osobami nižší kategorie,“ líčí Husajníová.

„Před příchodem do tábora jsem milovala déšť,“ napsala sedmnáctiletá Madina Zafáríová a vzpomíná na zimu strávenou pod stanem, napospas rozmarům počasí. „Nevládní organizace a táborový personál se snaží pomáhat, ale mnohdy je to marné a věci to jen zhorší,“ píše.

Sbirka