Světe div se. Obecní úřad Černošice rozhodl, že předseda vlády má konflikt zájmů. A my se už ani nedivíme, když to hned náš premiér shazuje a bagatelizuje, protože prý jde jen o rozhodnutí na úrovni obce.

Přitom tato obec se chová přesně podle zákona, který označil konflikt zájmů za přestupek a tím ho přisoudil k řešení obcím. Zákonodárce totiž netušil, že může mít někdo takovou drzost, aby jeho konflikt zájmů tak dalece přesahoval rozměr pouhého přestupku, což je delikt nižšího stupně, než je trestný čin.

Babiš si to sice může zpochybňovat, jak chce, ale obecní úřad rozhodl ve věci, která je evidentní pro každého, kdo se jen zdálky podívá na jeho fungování v politice, v byznysu a v médiích. Pro většinu členů Evropského parlamentu je ta situace také jasná a přehledná. Jenom z nějakého zvláštního důvodu není jasná pro mnohá naše média, která se spolu s premiérem podílejí na zatemňování evidentní skutečnosti. Zejména veřejnoprávní média dbají na opakování spojení „údajný konflikt zájmů“. Holding Agrofert totiž podle nich nepatří Andreji Babišovi, nýbrž jakýmsi svěřenským fondům. A deníky z tohoto holdingu – ty jsou už úplně čisté a nevinné, a proto si mohou veřejnoprávní média jejich novináře neustále zvát do svých pořadů, aby tam předstírali nezávislé analytiky. Že jde o novináře postižené rovněž konfliktem zájmů, což je v principu korupční situace, to bohužel příslušné editory asi nenapadlo. Novináře ze skutečně nezávislých médií naopak zvou oproti zaměstnancům z Babišovy Mafry jen minimálně.

A tak tu svorně lžeme, že Mafra nepatří Babišovi, Babiš neprodává sám sobě biopaliva a nepobírá dotace, o nichž sám rozhoduje. A pak také děláme, že Babiš vůbec nezneužívá svá média k ostouzení svých kritiků a kriminalizaci konkurentů a rozhodně tajíme, že mu v tom někteří novináři pomáhají. Kauza „údajného dotačního podvodu“ je vlastně nejasná, zamotaná, dělal to tak každý a jejímu vyšetřovateli je třeba se podívat na zoubek, jestli se náhodou nepotkal někdy s Rittigem.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl ve velmi mladých letech blízkým  spolupracovníkem pozoruhodného vizionáře liberálně demokratické politiky, disidenta Emanuela Mandlera, jehož desáté výročí smrti jsme si před pár dny právě připomínali. Mandler uměl velmi bystře pojmenovat a odhalit problém. Všiml si již po revoluci, že lidé v médiích trpí vysokou mírou stádnosti a opakují po sobě zažitá klišé, a dokonce i obyčejné lži, pakliže to odpovídá jakémusi společně sdílenému pojetí riskantní situace, při které by si člověk mohl spálit prsty. Eman tomuto jevu říkal „národní tisková konvence“. Podle této národní tiskové konvence kupříkladu nebylo možné kdysi napsat, že vyhnání Němců byla etnická čistka nebo že komunismus je zlo ze stejné kategorie jako nacismus.

Taková konvence je zvláštní druh kolektivní shody na něčem, pro co ve svobodné společnosti vůbec nemusí existovat racionální vysvětlení, ale pro mnoho jednotlivců je to cesta pohodlnosti a jakési nepostižitelné jistoty. Když dnes použijeme spojení „údajný konflikt zájmů“, tak se tím distancujeme od „aktivistů“, kteří asi mají něco proti našemu panu premiérovi. Určitě je platí kmotři, a proto dělají účelovky a kampaně.

Alibismus, zavírání očí před porušováním pravidel, relativizace evidentní pravdy a obyčejná zbabělost. To jsou základní motivy, které stojí za současnou mediální konvencí, podle níž Andrej Babiš není v jasném konfliktu zájmů, ale pouze údajném, protože to prý ještě neřekl soud, a i kdyby to řekl, tak to ještě určitě nebude pravomocné rozhodnutí a budeme muset ještě počkat pár let.

Takhle se mohou chovat lidé třeba v blázinci. Nebo když je někdo vydírá a třeba tajně mučí. Žádný svobodný a hrdý občan se ale takhle nedůstojně sám od sebe chovat nemůže, protože by mu bylo ze sebe špatně. Je tu ale ještě jedna možnost: patologické chování se může stát normou, když na ně přistoupí hodně lidí dohromady. Tím pádem zmizí vzájemná kontrola a lidé se mohou v dojemné svornosti a kolektivně proměnit v ovce. A tudíž téměř nepozorovaně. Dokud to někdo nekonvenčně nevykecá a nepráskne to veřejně. S tím si to pak vyřídíme.

Relativizace pravdy, zamlžování zásadních společenských problémů a zakrývání evidentních nemravností držitelů moci představuje principiální ohrožení psychického zdraví národního společenství. Otevírá to cestu k civilizačnímu úpadku, ke slabosti vůči populismu a k destrukci právního státu.