Jakmile se ukázalo, že Miloš Zeman v prvním kole stojí se svými necelými dvěma miliony hlasů proti třem milionům voličů, kteří hlasovali proti němu, začala se projevovat útočná nervozita zemanovského tábora. Alespoň se tedy můžeme hned podívat, co nás čeká.

Mágové Zemanovy kampaně zcela jistě přijdou s nějakou závěrečnou lumpárnou a jejich kreativitu nelze podceňovat. Do té doby ale budeme sledovat houfování Zemanova lidu pod prapory, které již dobře známe. Vesměs můžeme očekávat hojné řinčení starými zbraněmi.

Profesor Jiří Drahoš bude vykreslen jako milovník uprchlíků a ekonomických migrantů, sluha Bruselu placený Georgem Sorosem. Objeví se tuny dalších nesmyslů z dílny Parlamentních listů, Aeronetu a televize Barrandov. Celý boj pak bude líčen jako svatá válka jakési blíže nespecifikované „pražské kavárny“ s českými vlastenci.

Ukázkovým příkladem mentality fanatických zemanovců je včerejší hojně sdílený facebookový výkřik s nezaměnitelným jazykovým stylem:

„Drahoš prezidentem by znamenalo zavírání vlastenců, občanská válka a invaze statisíců muslimů do ČR. Volte Miloše Zemana !!!“

Zemanovi aktivní bojovníci si možná skutečně myslí, že každý, kdo odmítá hrubý styl prezidentova chování, jeho orientaci na autoritativní režimy, svévolné zacházení s ústavou a šíření skupinové nenávisti, je jen jakýsi sluníčkář, který touží po zaplavení České republiky muslimy.

Přesně tudy ale dělicí čára mezi Zemanovými příznivci a odpůrci nevede. Žádný normální člověk netouží po masové migraci a většina svobodomyslných a prozápadních Čechů cítí i přirozené vlastenectví. Jen k tomu nepotřebují militantní a fanatické projevy. A imigranti, které Česko prakticky nezná, v normálních lidech neprobouzejí nenávist, nýbrž jen přirozenou starost.

Dalším nesmyslem, do něhož se člověk nemá nechat zatáhnout, je dělení Čechů na havlovskou „kavárnu“ a zemanovskou „hospodu“. Nic takového ve skutečnosti neexistuje.

Fenomén kavárenského života je oproti evropským velkoměstům v Čechách, a dokonce i v Praze zcela zanedbatelný. Kavárna není žádným rozšířeným projevem životního stylu demokraticky orientované části veřejnosti.

Třímilionová množina Zemanových odpůrců je naopak velmi široká, rozmanitá a žádné podobné nálepky pro ni vůbec nesedí. Možný vítěz nad Milošem Zemanem se nemůže výlučně spojit ani s úzkým fenoménem liberální inteligence či jmenovitě s příznivci Václava Havla. Dnes je již mapa názorového a hodnotového rozdělení společnosti o dost jinde a voličská základna Zemanova soupeře musí být daleko širší. Je nesmyslné se nechat vtáhnout do témat, jež jsou ve skutečnosti okrajová. Spor mezi Klausem (který dnes podporuje Zemana) a Havlem, je už spíše stránkou z učebnice dějepisu než reálným dělítkem současné české společnosti.

Mnohem více tu jde o to, zda navzdory různým problémům, jimiž prochází západní svět, zůstaneme jeho součástí. Nejde tu vůbec o to, aby česká politika bezhlavě přijímala všechno, co se vylíhne na západ od českých hranic. To tu napadá jen málokoho. A informovaný člověk také ví, že západní civilizace je pluralitní a své spojence tam nachází jak demokratická pravice, tak i levice a bohužel i proruský nahnědlý populismus.

Západ, do něhož patříme a máme patřit, je bohatým a moderním společenstvím, o němž proruská propaganda šíří tuny lží. A není náhoda, že tato proruská propaganda tak vehementně prosazuje Miloše Zemana.

První kolo prezidentských voleb přineslo velmi zajímavou zprávu. Oproti výsledku podzimních parlamentních voleb se totiž ukazuje, že dojem pádu liberální demokracie patří jen do světa politických publicistů, ale nevystihuje podstatu české situace. Prostředí svobodné a férové politické soutěže u nás skutečně zaznamenalo v posledních pěti letech těžké rány především díky brutálnímu zásahu oligarchů a proruské lobby do českých médií a díky nekonečnému špinění tradičních stran a jejich politiků. Zeman má na tom svůj značný díl viny.

Jakmile se ale soutěž odehrává na hřišti, v němž nehraje podstatnou roli Andrej Babiš a kde nejde dost dobře vytahovat nějakou starou špínu, protože ani žádná není, tak se více voličů znovu hlásí k demokratickým a civilizovaným poměrům. A v tom je jistá naděje.