Fór, který si šlape na fousy: mazaný advokát hájící mladíka, který vyvraždil celou svou rodinu, hraje na city poroty. Na závěr své obhajoby pateticky zvolá: „Vážení páni porotci, mějte slitování s ubohým sirotkem!“ Takovým sirotkem se nyní jeví ruský prezident Vladimír Putin. Nejdřív vlastním přičiněním přišel o „mladšího bratra“ Ukrajinu, nyní, zdá se, přichází také o toho nejmladšího, Bělorusko. V rodině slovanských národů za chvíli zůstane úplným sirotkem.

V závěru minulého týdne uspořádal prezident Běloruska Aleksandr Lukašenko sedmihodinovou tiskovou konferenci, na níž pronesl vášnivou filipiku. Podrobil v ní Putinovo Rusko nesmlouvavé kritice. Putina ze své zatracující obžaloby taktně vyzávorkoval, ve výsledku Rusko v jeho podání vypadalo jako zcela bezprizorní společnost, dům bez pána, kde pravá ruka neví, co dělá levá, kde panuje anarchie, chaos a rozvrat. Neuvěřitelná zpupnost, se kterou si Lukašenko dovoluje plísnit Moskvu, svědčí o tom, že poměry v tomto regionu se rychle proměňují k nepoznání. Vždyť ještě nedávno, v dobách Jelcina, byl Lukašenko pokládán „za posledního diktátora Evropy“, zatímco Rusko prodělávalo těžký demokratický porod. Nyní poslední příčku a titul posledního diktátora stabilně drží Putin.

Příčinu k drzému výpadu Minska proti Moskvě zavdalo její rozhodnutí zřídit na hranicích s Běloruskem pohraniční přechody a řádné kontrolní zátarasy. Příkaz podepsal ředitel FSB, ale sotva někdo může mít špetku pochybnosti, že za rozhodnutím stojí osobně Vladimír Putin. Oficiálně to byla ruská odpověď na Lukašenkovo zrušení vízové povinností pro občany 80 zemí včetně členů Evropské unie, Spojených států a Kanady. Logika ruské odpovědi je vcelku pochopitelná: velké množství občanů těchto států je na černé listině v rámci odvetných sankcí. Jakpak lze tyto sankce dodržet, když nevítaní hosté mohou volně přiletět do Běloruska a pak jakkoli, třeba taxíkem, dojet do vnitřního Ruska bez překážek a zábran. Je to těžký rébus: vždyť formálně Bělorusko a Rusko tvoří jedno soustátí, státní svazek se svou hlavou a jinými atributy. Dvojjediný stát kdysi vznikl jako jádro budoucího obnoveného Sovětského svazu, měli se k němu připojit další čekatelé. Co s tím teď, když vznikne mezistátní hranice?

Po tvrdých obviněních Bělorusa se Moskva nemůže tvářit, jako že se jedná o drobné byrokratické třenice, které sdělovací prostředky záměrně nafukují. Je to plnokrevný mezistátní skandál. Ve zmatečném informačním prostředí není snadno pochopit, kdo první začal a kdo a jak odpověděl. Rozhodnutí o zřízení hranice bylo podepsáno už 29. prosince loňského roku, kdežto zrušení vízového styku, které údajně odvetu vyprovokovalo, je datováno teprve 9. lednem letošního roku. Není tedy zcela zřejmé, kdo koho vydírá. V posledních měsících napětí mezi „bratry“ eskalovalo, jejich vlády si vyměňovaly podpásové údery do té míry, že o jakýchkoli „zvláštních bratrských vztazích“ se nedá mluvit jinak než v uvozovkách.

Již na jaře loňského roku se odehrál konflikt kolem ceny plynu. Minsk odmítl kupovat plyn za ceny vypočítané z průměru roku 2011 a začal převádět Moskvě jen poloviční částky. Moskva odpověděla přiškrcením kohoutku o celou třetinu, což tvrdě postihlo běloruský petrochemický průmysl, hlavní pilíř exportu. Zvláštním opatřením byl znemožněn specifický druh pašerácké činnosti – reexport zboží, jehož dovoz Rusko zakázalo v rámci potravinářského embarga. Bělorusové si založili slušné živobytí na Putinově blbosti namířené proti vlastním občanům: pouhým přelepováním potvrzení o zemi původu se z nich stali úctyhodní vývozci všeho možného, od slavného italského parmezánu, až po žádanou španělskou šunku jamon. Některá ruská opatření postihovala bezprostředně běloruské výrobce. Až doteď nezávadné výrobky běloruských mlékáren byly prohlášeny za životu nebezpečné. Podstata sporu byla ovšem jinde: Rusko chtělo v rámci privatizace ovládnout prakticky veškerý běloruský průmysl a spoje, Minsk se tomu zuby nehty bránil, doplatily na to mléko, sýr a máslo.

Jak prozradil prezident Lukašenko na zmíněné tiskovce, pohár jeho trpělivosti přetekl pokusem Ruska zřídit na území Běloruska leteckou základnu, jejíž velení a posádky by byly de facto vyňaty z běloruské svrchovanosti. A že Rusové nepřipouštěli jeho nabídku, aby na strojích létali běloruští piloti, z celého obchodu nakonec sešlo.

Mezitím ve vztazích mezi dříve ostrakizovaným Běloruskem a Západem započala obleva. Padla většina evropských sankcí proti běloruským úředníkům, začalo se vážně jednat o zřízení sběrných táborů pro běžence z Blízkého východu na území Běloruska. Prezident Lukašenko poprvé za mnoho let uskutečnil návštěvu jedné ze zemí Evropské unie – Itálie. Svou nezávislost Lukašenko podtrhl tím, že demonstrativně chyběl na summitech všech organizací putinského bloku: jak Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, tak Eurazijského ekonomického svazu v Petrohradě.

Po páteční tiskovce konflikt mezi Běloruskem a Ruskem přestal mít povahu zákulisních tahanic a stal se veřejným tajemstvím. Temperamentní prezident dal co proto všem čelním ruským úředníkům: řediteli FSB Bortnikovovi, ministru zemědělství Dankvertovi, na kterého slíbil podat trestní oznámení, silovikům, kteří žádají exteritorialitu pro vojenskou základnu v Bobrujsku a celé ruské ropné mafii, jíž pohrozil mezinárodní arbitráží za porušení subdodavatelských smluv. Ruský tisk našel pro tento mezistátní konflikt případné označení – civilizovaný rozvod.

Běloruský prezident je všemi mastmi mazaný politický matador a sotva by chtěl hrát příliš riskantní geopolitické hry bez solidních záruk. Takové záruky zatím nemá. Ani jednání s MMF o poskytnutí úvěru nedopadlo k jeho spokojenosti. Ovšem co není, může být v situaci, kdy hlava státu klade zvláštní důraz na nezávislost. Celkový trend je zřejmý a nezastavitelný: Rusko má problémy s udržením i těch nejbližších spojenců ve sféře svého vlivu. V určitém okamžiku každý stát na území bývalého Sovětského svazu začíná budovat vlastní totožnost na distancování se od Ruska a tomu nezbývá než bezmocně přihlížet, neboť nemá sílu tento trend zvrátit ani zastavit.

Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora