Co si vlastně myslí lid Severní Koreje? Nebo o by si aspoň měl oficiálně myslet? Běžně soudíme, že je to komunistická země. Ve skutečnosti tam ale vládne nauka, která dotahuje absurditu a nefunkčnost k dokonalosti.

Čučche doslova znamená soběstačnost. Jako politická filozofie to znamená absolutní nezávislost a vyloučení jakéhokoli vnějšího vlivu. Kim popsal tuto ideologii v řeči z roku 1955 po skončení korejské války slovy: „Všechny ideologické práce musí být podřízené zájmům korejské revoluce.“ Jinými slovy, stát, jeho vůdci a politická vize předcházejí zájmům a identitě jednotlivců.

Tématem této ideologie se zbývá článek v britském deníku The Huffington Post.

„V praxi,“ říká Donald Baker, profesor korejské historie a civilizace na univerzitě v Britské Kolumbii, „se ideologie Čučche − a bezpodmínečná loajalita, kterou režim vyžaduje od občanů, vyvinula do funkčního ekvivalentu náboženství.“

Výsledkem toho je, že organizované náboženství je v nejlepším případě jen tolerováno a považováno za druhotné. Čučche udržuje severokorejskou víru ve vládu a rodinu Kimů a slouží jako ideologický nástroj pro sjednocení země. Podle hesla: „Nepotřebujeme Boha. Místo toho spoléháme na vůdce.“

Stejně jako náboženství, Čučche dokonce slibuje Severokorejcům určitou nesmrtelnost tím, že jsou oddaní státu.

„V minulosti byli lidé definováni jako členové sociopolitické komunity,“ říká Baker. „Mimo komunitu neexistuje žádná osoba. Nesmrtelnost přichází v tom, že pokud vaše tělo umře, dokud vaše společenství přežije, budete mít nějakou další existenci.“

Jak uvedla Grace Lee v článku o Čučche, který byl publikován v Stanford Journal of East Asian Affairs: „Když Kim Ir-sen jednostranně vyhlásil, že se jedná o řídící princip všech aspektů severokorejského života, stejně jako ideologický základ všech států, filozofie získala plnou autoritu božského postavení Kim Il Sunga.“ Má se jednat o „tvořivou aplikaci principů marxismu“, ale v podstatě je to vyhrocená ideologie nacionalismu a izolacionismu.

Odhaduje se, že v zemi je asi 40 000 soch Kim Ir-sena. Každý domov v Severní Koreji musí mít portréty Kima a jeho syna a nástupce Kim Čong-ila, který zemřel v roce 2011. Portréty jsou považovány za posvátné předměty a musejí být udržovány čisté a dobře udržované.

Těla Kim Il Sung a Kim Jong Il jsou balzamovaná a vystavena v paláci Kumsusan v památném paláci v Pchjongjangu, místu známém jako Palác Slunce a je s ním zacházeno jako se svatyní. Stejně jako jeho otec, Kim Ir-sen, je Kim Čong-il uctíván jako nesmrtelný statusem a nese titul Věčný vůdce.

Vnuk Kim Ir-sena a současný vůdce Severní Koreje, Kim Čong-un se často označuje za dalšího v linii „posvátné krve“. Dokud on a jeho potomci přežijí, žije komunita.

Někteří říkají, že Čučche staví na marxistických ideálech, které vládly zemi v první polovině 20. století, ale Baker tvrdí, že ideologie má více společného s korejskou historií než s komunismem.

„Konfucianismus se zaměřuje na rodinu a komunitu,“ řekl Baker. „Existuje tu idea, že vaše identita pochází z vaší rodiny a vaší komunity. Jste naživu tak dlouho, dokud si vás vaši potomci pamatují.“

Konfucianismus, duchovní filozofie, která se v Číně vyvíjela před zhruba před 2500 lety, byla v Koreji po staletí vedoucí ideologií a diktovala antagonismus vůči organizovanému náboženství dlouho předtím, než Kim přišel k moci.

V rámci konfucianismu byli občané povinni dodržovat určité rituály, včetně pohřebních obřadů. Když někdo zemřel, jeho děti musely uctívat zemřelého připomínkou tabulky s jeho jménem a obřadem. V katolicismu se toto zacházení s posvátným objektem považovalo za modloslužbu. Paul Yun Ji-Chung, korejský katolík žijící v pozdní 18. století, popuzoval vládu tím, že po smrti zemřelé matky nesplnil rituální povinnost. Byl popraven v roce 1791.

Severní Korea se na křesťanství dívá s nedůvěrou. Vláda ho považuje nástroj cizích mocností. Příchod misionářů se datuje do 18. a 19. století. Buddhismus, jedno z dalších hlavních náboženství, které si v zemi udržuje křehkou přítomnost, je zase považován za produkt minulosti.

Vláda dovoluje existenci náboženských organizací, ale jejich příslušníci tvoří v zemi s 25 miliony obyvatel jen malou část. Je tu 10 000 členů Korejské křesťanské federace, což je protestantská organizace Severní Koreje. Severokorejské úřady uvádí také zhruba 3000 členů katolické asociace asi 10 000 v buddhistické federaci a zhruba 15 000 v původním korejském čeondoistickém hnutí.

Pew Research Center uvádí vyšší počet příslušníků různých náboženství, a to přibližně 480 000 křesťanů, 370 000 buddhistů a tři miliony přívrženců lidových náboženství. Proč je vůbec režimu toleruje? Mohou posílat zástupce na náboženské konference, jako je například Světová  rada církví, a šířit propagandu.

Lidové náboženské praktiky, včetně šamanismu a věštectví, se také udržují v některých částech země, tvrdí Ji-min Kang, severokorejský spisovatel pro The Guardian, který opustil Severní Koreu v roce 2005. Je běžné, že lidé v Severní Koreji se obracejí na šamany a věštce s prosbou o pomoc v každodenním životě. Severokorejci důvěřují spíše duchům než straně nebo národu. Vláda je navenek proti tomu, aby podle Kanga říkají, že kolují pověsti, že dokonce i příslušníci nejvyšších elit konzultují věštce. Pokud jsou to muži, pak za sebe pošlou své ženy.

Ověřit cokoliv, co se týká KLDR, může být obtížné. Ale po zkušenostech ze Sovětského svazu a Albánie, která se kdysi prohlásila za první ateistický stát na světě, je pravděpodobné, že pod povrchem věci mohou vypadat dost jinak, než dává režim oficiálně najevo. V Rusku je dnes ale jen ortodoxních křesťanů podle průzkumů asi 41 procent obyvatel a muslimů 6,5 procenta. Pak jsou tu ještě další křesťanská vyznání, buddhismus a různá pohanská hnutí. Za ateisty se prohlašuje 13 procent obyvatelstva a za nenáboženské osoby 25 procent. To je výsledek 70 let ateistického marxismu v Rusku.

V Albánii je 56,7 procenta muslimů, 10 procent katolíků a 6, 75 procenta ortodoxních křesťanů.

O výsledcích Čučche je zbytečné diskutovat. Vzdor geniální ideologii postihl zemi v devadesátých letech hladomor, kterému vůdci říkají „Namáhavý pochod“, protože to zní lépe. Kolik přišlo o život lidí, se neví, odhady kolísají ve velkém rozpětí od 220 000 po 3,5 milionu lidí. Údajně zcela nezávislá země byla závislá na dodávkách zemědělských strojů ze Sovětského svazu a na vývozu tamtéž. Po rozpadu SSSR to skončilo. Problémy se objevily už v letech 1992 a 1993, kdy vedení země vyhlásilo, že se mají jíst jen dvě jídla místo tří denně a že je jídlo stejně nezdravé.
Čína z počátku mohla KLDR podpořit a třeba v roce 1993 dodávala Severní Koreji 77 procent importu paliva a 68 procent importu potravin. Pak ale přišla neúroda a pomoc se omezila. Všechno dovršily záplavy v roce 1995 a v roce 1997 zase pro změnu sucho. Hladomor trval po celá léta 1994 až 1998.

repro: Galactic Connection

Pokud to takhle dopadlo s geniální naukou a náboženstvími v jiných komunistických režimech, můžeme soudit, že KLDR na tom nebude se svou ideologií o mnoho lépe, což vyjde najevo, až se jednou tamní režim zhroutí a nastane ideologické prázdno a lidé, kteří museli své smýšlení skrývat, se přestanou bát.

Severní Korea je taková laboratoř, kde s plným úsilím zkoumají, jak dělat věci, aby nefingovaly. V tom jim nikdo nemůže upřít úspěch.

(Za použití materiálu z huffingtonpost.com)

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora