Naše školy jsou duchem stále jako před 100 lety. Nezachrání to ani nové financování, ani kariérní řád. Šancí byly rámcové vzdělávací programy, které začaly platit před 15 lety. Dodnes zůstala nevyužitá.

Školy a celý náš vzdělávací systém dostaly v roce 2002 příležitost. Uvědomili jsme si, že nemáme děti naučit encyklopedii, ale máme jim dát do života výbavu: ochotu celý život se učit, nebát se problémů, ale řešit je, rozumět druhým lidem, protože bez nich žít nelze, rozumět sám sobě a věřit si, ale znát své hranice, chránit si zdraví, vědět, že ve vlastním státě nemusím být ztracená ovce, ale občan, který může leccos ovlivnit, že pracovat se musí, a je dokonce možné, aby mě práce bavila.

Jsem si jista, že kdybychom tomu neříkali divným slovem kompetence, většina rodičů by souhlasila, škole by fandila a nehledala záchranu mimo veřejné školství.

Součástí reformy bylo umění vybrat učivo, na kterém si žáci životní kvalifikaci natrénují. Začalo se správně mluvit o vzdělávacích oblastech, které by propojily izolované předměty.Například − člověk a příroda, člověk a společnost, člověk a svět práce, člověk a zdraví… Ze školy jsme už neměli odcházet s útržky informací, protože ty si najdeme jinde. Měli bychom odcházet s obrazem světa, který celý život zpřesňujeme.

Vysoké školy, které připravují nové učitele, se ovšem tváří, jako by se jich tato výzva netýkala. Nevytvořily nové obory, které odpovídají patnáct let platným vzdělávacím oblastem a hlavně současné realitě. Malý, ale nedotažený zárodek nového uvažování lze zachytit např. na plzeňské pedagogické fakultě. Ve většině škol však setrváváme na pozicích 19. až 20. století.

A tak přicházejí do škol mladí učitelé se starým myšlením.