Nestranický senátor za KDU-ČSL a SZ a bývalý rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl hovoří pro Forum 24 o tlacích na Senát ze strany premiéra a prezidenta a ostudném dopise ústavních činitelů Číně, Také o tom, že že z Evropské unie nás sice nevyhodí, ale můžeme skončit na jejím okraji.

Jsme po druhém kole senátních voleb, jak myslíte, že bude s ohledem na výsledek teď podle vás fungovat ten vzájemný vztah Senát – Sněmovna – vláda – prezident  z hlediska vlivu nebo moci u nás?

Senát má svou roli jasně předepsanou Ústavou a zatím bych řekl, že z ní nikdy nijak zvlášt nevybočil. Senátoři, nebo alespoň významné hlasy mezi nimi, se nyní dušují, že to tak bude nadále a že budeme zákony posuzovat meritorně, tedy podle kvality. Samozřejmě, že se tak děje s nějakým politickým kontextem a názorem, ale nebudeme dělat naschvály a potápět zákony jen proto, že přicházejí od vlády. Myslím si, že je dobře, když mezi význačnými činiteli našeho politického života je jeden, který se takto racionálně chová.

Tam asi nejde jenom o normální zákony, ale spíše mám na mysli snahy, které by byly vedeny snahou změnit Ústavu, třeba omezit moc Senátu, způsob volby do Senátu, popřípadě časem ho úplné zrušit. Cítíte takové tlaky?

Ty tlaky už zde jsou a lidé jako prezident a premiér, každý svým stylem a způsobem, v tomto směru veřejnost ovlivňují. Říkají, že by bylo lepší, kdyby Senát nebyl. To je realita, ve které už nějakou dobu žijeme. Senát je ovšem robustní a i nadále zůstane odolný. Od různých „chytrých“ lidí budeme slyšet, že si kapři nevypustí svůj vlastní rybník, ale senátoři dobře vědí, že o to tady nejde. Vědí, že Senát je pojistkou více, než kdy byl. Vidíme tady jistou genialitu tvůrců naší Ústavy, když postavili způsob volby do Senátu jinak než způsob volby do Sněmovny. Některé jiné dvoukomorové parlamenty to tak nemají. U nás funguje pojistná role druhé komory znamenitě a nečekám tady žádnou změnu.

Když se podíváme na situaci pravice a levice, funguje u nás ještě toto rozlišení, nebo tam dochází třeba kvůli hnutí ANO k rozmělnění této škály?

My to dnes můžeme spíše znázornit jako takovou matici. Dříve by stačilo jednorozměrné znázornění, ale dnes se navíc bojíme  o základní principy demokracie. Politický prostor je dnes složitější, než byl dřív, když to bylo binární – prostě někdo byl trochu víc vlevo a někdo trochu víc vpravo. Nedá se asi říci, že kdo byl dřív pravice, tak je dnes proti Babišovi.

Může tam být ještě jedna dělící linie třeba v míře vztahu k Evropské unii, nebo otevřenosti vůči Evropské unii? Jsou tam i různé praktické otázky, které se týkají uprchlíků, přijetí eura a ochrany vnějších hranic a podobně.

To je možná další linie, která by ten dvourozměrný obrázek změnila na trojrozměrný, protože ne všichni, kteří mají pochybnosti o Evropské unii v její současné podobě, tak jsou nezbytně protievropští. Pokud jde o přijetí eura, to už je další a vlastně druhotná záležitost, i když tato dělicí čára také existuje.

Když se vrátíme k prezidentu Zemanovi a jeho vztahu k Rusku nebo k Číně, byli jsme svědky toho známého dopisu čtyř ústavních činitelů, který směřoval do Číny. Myslíte si, že by se něco takového mohlo opakovat?

Myslím si, že ten dopis tehdy byl trochu past a netroufám si říci, že nikdy nikdo nemůže spadnout do nějaké pasti. Když se na to zpětně dívám, tak si ale kladu velký otazník nad rolí tehdejšího předsedy Sněmovny Hamáčka. Ten se jeví jako poněkud nedůrazný, pokud jde o západní orientaci České republiky. Mám teď na mysli jeho vyjádření k návštěvě nynějšího předsedy dolní komory v Rusku, kterou označil za neproblémovou, což já osobně nechápu. Co jiného by pak mělo být problémové? To je jeden otazník. Také je tu předseda senátu Milan Štěch, který zřejmě tehdy dal na své stranické kolegy a všechno si možná dokonale neověřil a tak do té pasti spadl. Pokud jde o Čínu, tam se asi novému vedení Senátu, ať už bude jakékoli, tohle nestane.

Myslíte si, že si aspoň nějaká většina našich zastupitelů v Parlamentu je s to chápat nebezpečí ruské hybridní propagandy, stejně jaké čínské, která může být ještě skrytější?

Nejsem odborník na Sněmovnu. Určitě si to někteří uvědomují. Měl jsem dokonce konkrétní komunikaci s některými členy Sněmovny na téma co dělat s ruskými a čínskými hybridními hrozbami, ale jak je to početně, na to si netroufám odpovědět. Každý občan ale asi vidí, ať už je to většina nebo menšina, tak nezanedbatelná část poslanců ohledně těchto věcí má názory poněkud lehkovážné.

Myslíte, že by se mohla vyhrotit situace ohledně Maďarska nebo Polska, to znamená konflikt s evropskými institucemi ohledně občanských svobod? Mohlo by dojít k přerušení vazeb na Evropskou unii?

Když sleduji Maďarsko, mám z toho docela obavy. K dotažení článku 7 je ještě dlouhá cesta a blokačni síla v Evropské unii je velká a brání tomu, aby naplněním tohoto článku došlo ke zbavení hlasovacích práv. V Maďarsku jsou ale autoritářské tendence nepříjemně silné. Je za tím samozřejmě také výsledek tamních voleb, ukazuje se, že indoktrinace lidí je silná. Na druhou stranu jsou Maďaři, když se podíváme na průzkumy veřejného mínění, více proevropští, než třeba Češi. Je možné, že si maďarská veřejnost nějaký úplný únik z gravitačního pole Evropské unie nebude přát a nedopustí ho.

Často se říkalo, že členství v Evropské unii je pro nás zárukou svobody a demokracie a teď tady máme Turecko v NATO a Polsko a Maďarsko, nás a Slovensko v EU. Vidíme, že Evropská unie mnoho nenadělá. Třeba u nás je popularita Andreje Babiše stále poměrně vysoká, když pomineme Prahu, ten jeho mocenský podíl je poměrně značný. Nakolik pro nás může být jenom to samotné členství ochranou před vnitřním autoritářstvím?

Patříme k elitnímu klubu a když se tam nebudeme přijatelným způsobem chovat, tak se v něm dostaneme na okraj. Evropská unie nemůže někoho vyhodit, ale můžeme si tak dlouho koledovat o malér, až si ho nějakým způsobem přivodíme. Evropská unie je záruka jako cesta k ekonomickému rozvoji v globálním kontextu, je to solidní bezpečnostní základ. To ale nemůžeme brát tak, že si to nemůžeme zničit sami. Demokracii si klidně zničit můžeme. Unie se snaží vymyslet – a moc se jí to zatím nedaří – jak chránit státy před případnou nákazou absolutistickým způsobem vládnutí. To je ten článek 7, který je jenom první krok. Naprosto chápu, že takovéto sdružení, které je založené na demokracii a prioritě základních lidských práv, se snaží samo sebe ochránit, to je logické. Není to tak, že když se objeví nějaká nákaza, tak dojde hned k amputaci, ale je to snaha si vzájemně pomáhat v různých oblastech. Problémy může mít každý. Demokracie je křehká, není to žádný automaticky robustní systém. O aktivaci článku 7 se uvažovalo už před lety v případě Rakouska, nejde jen o bývalé postkomunistické země. Nemá ale smysl, aby na to nějaký členský stát absolutně spoléhal, protože ty mechanismy ještě nejsou dovymyšlené a nedá se zabránit tomu, že se třeba v Itálii k moci dostanou extremistické strany. Unie nás neochrání před naším vlastním rozhodováním

Je možné lidi dnes izolovat od informací a indoktrinovat je tak, že by se demokracie mohla zhroutit? To se úplně nepovedlo ani za normalizace, kdo chtěl něco vědět, tak se to nakonec dozvěděl. Mohlo by třeba ovládnutí veřejnprávních médií u nás vést k nějakému autoritářskému režimu?

Myslím si, že si o to koledujeme. Žádný demokratický stát není před tím navždy automaticky chráněn. Máme dnes už u nás dost zaběhané demokratické instituce, ale abychom někam nesklouzli, tak potřebujeme trvalé úsilí. S ohledem na současné dění jsem velmi ve střehu. Výsledek senátních voleb snad ukazuje naději, že demokracie není úplně nestabilní systém. Když se jí dá trochu času, tak se různé věci nakonec přece jenom srovnají, ale ve střehu musíme být pořád, zvláště v České republice. Ty autoritářské tendence jsou tady velmi silné, třeba věci které se týkají přípravy dostavby Temelína nebo obnovení Dukovan. To už hodně směřuje k nějakému dlouhodobému zavázání země autoritářskému režimu v Rusku. Tohle je vrcholně nebezpečné a může nás to vést k režimu, ve kterém by se nám nežilo vůbec dobře.