Dostal jsem k Vánocům knihu historiků Petra Čorneje a Mileny Bartlové o dějinách českých zemí v 15. a 16. století. Je to VI. svazek té výpravné série, kterou vydává Paseka. Těšil jsem se, jak si budu číst. Bohužel to skončilo nevalně. Slavní historici totiž začali výklad o období 1437–1526 slovy: “Husitská revoluce… byla nepochybně revolucí vítěznou.” Tak čtu dál, abych zjistil, v čem tkvěl její úspěch. Inu, podařilo se prý omezit moc panovníka, vliv církve a snížit ve městech přítomnost německého živlu. Drobní šlechtici si mohli přerozdělit majetek a tím vlastně vytvořili pokrokovou vrstvu.

Tato konstrukce, která je poplatná jak marxistickému výkladu dějin, tak tomu nejpokleslejšímu obrozeneckému kýči, je u nás stále součástí národní ideologie a má tu ještě převlek vědeckosti, neboli snůšky abstraktních blábolů o společenských procesech, v nichž by žádný z jejich účastníků nepoznal život tehdejší společnosti. Zato se autorům přitom důsledně daří zamlžit pravdu. Rád bych tedy k tomu poznamenal: Husitská revoluce byla možná vítězná, ale na straně poražených byli Češi a české země. Základní problém Čechů je obecně sdílené přesvědčení, že znakem pokroku je nadvláda nenávistných buranů za potlesku zfanatizovaného davu. Myslí si, že k vyššímu vývojovému stavu dospívá společnost skrze hysterickou revoluci a potlačení nějaké složky společnosti.

Konkrétně tedy skrze okrádání, vyhánění, ponižování, zavírání a likvidaci skupin takzvaných nepřátel lidu. Přesně jak to dělali komunisté. Čeští historici a s nimi i většinová společnost asi vůbec neví, že husitská revoluce je v historickém vnímání ostatních národů považována za katastrofu kolosálních rozměrů, kterou provázela likvidace legitimní veřejné autority a právního pořádku, zničení asi 70 procent hospodářství, vypálení 170 klášterů ze zhruba 220, bankrot zahraničního obchodu, krach měny, devastace románské a gotické kultury, spálení knihoven a zničení obrazů a soch. Revoluce také přinesla první emigrační vlnu, tedy úbytek inteligentních lidí a odchod akademicky vzdělaných cizinců i katolické inteligence, což se odrazilo na zhroucení tehdejšího školství. Bylo to uvržení celé země do stavu o 300 let nazpět a pošlapání jejího evropského kreditu.

Státoprávní charakter zemí Koruny české, jako pevného mocenského celku s vynikajícím postavením v univerzální říši, se již nikdy nevrátil do stavu ve 13. století a Češi se vmanévrovali do mezinárodní izolace, která hluboko poznamenala jejich mentalitu až do dnešních časů. To je tedy to “vítězství” husitské revoluce. Nechci tu rozebírat příčiny husitské revoluce. Jistě byly vážné. Ale pevně věřím, že cestou k modernitě i blahobytu je zákonný proces, budování právního státu a široce sdílená touha obyvatelstva po dobru a spravedlnosti bez revolučního fanatismu. Takhle to u nás chodí, když si člověk chce odpočinout od současné české reality.

Bylo by totiž hezké na chvilku zapomenout na lidového prezidenta Zemana, na čistky na ministerstvech, které provozuje vláda bez ústavního mandátu. Bylo by pěkné zapomenout na nenávist k Evropské unii, která nám pomáhá se civilizačně a ekonomicky zvednout a nenávist k islámským uprchlíkům, kteří u nás nejsou. Jenže ono tu i při četbě uznávaných českých historiků nelze zapomenout na vítězství husitů. Miloš Zeman i Andrej Babiš jsou živoucím obrazem jejich vítězství.