Po loňském, na reformní návrhy bohatém roce, kdy budoucnost Evropské unie rýsoval tu Guy Verhofstadt, tu Jean Claude Juncker, se letošní ticho zdálo až podezřelé. Prolomila ho až minulá středa, kdy v prostorách bruselského sídla Evropského parlamentu odstartoval nový evropský think-tank Re-imagine Europe. Jeho hlavní tváří je bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d‘Estaing, který se uzdu svých evropských fantazií rozhodl popustit v neuvěřitelných 92 letech. Matador evropské a francouzské politiky se při startu iniciativy, která chce kromě jiného promýšlet demokracii v post-faktické době, podělil o svou vizi budoucnosti evropské integrace.

Ta je, jak jinak, založena na revizi rozhodování a pravomocí EU. V prvé řadě by se v jejím rámci měla utvořit skupina zemí, které budou na hlubší integraci pracovat rychleji a vytvoří útvar blízký federaci. Giscard d‘Estaing ustoupil z původní představy, že toto jádro bude tvořit 12 konkrétních států (ještě v roce 2014 mezi ně zahrnoval například Polsko, Finsko či Rakousko, u všech tří dnes stěží představitelná vize). Myšlenky zásadní reformy fiskálního systému EU či zmenšení Komise se ale nevzdal. Exprezident sice připouští, že cestou vpřed není posílení kompetencí evropských institucí, jinak však zůstal uvězněný v dávno vyčpělém paradigmatu, že problémy systému vyřeší samotné přerýsování jeho mocenského nastavení.

Podstata problému je totiž v tom, že sebelepší reforma institucí a pravomocí už evropskou integraci dávno zachránit nemůže. V časech, kdy byl Giscard d‘Estaing na politickém vrcholu, se Evropská společenství snadno obešla bez souhlasu či podpory voličů. Integrace zahrnovala podstatně méně aktivit i méně států, jež byly navíc mnohem homogennější dnes. Změny plánovali a schvalovali politici, veřejnost dokumenty typu Jednotného evropského aktu nezajímaly. Poměrně logicky – evropská integrace se jí týkala jen nepřímo.

Hlavně trpělivost

Už kolem poloviny 90. let minulého století však začínalo být patrné, že institucionální inženýrství se vyčerpává. Volby do Evropského parlamentu od roku 1979 do debaty vpustily voliče. Společné politiky skokově narostly, zvýšila se heterogenita členských států a integrace se politizovala. Na tyto změny bylo nutné reagovat. Evropa se proto v 90. letech snažila revidovat primární právo, žádná nová smlouva ale kýžený efekt nepřinesla. Ambiciózní projekt ústavní smlouvy, za kterým mimochodem stál právě Giscard d‘Estaing, skončil totálním fiaskem. Podstata ústavní smlouvy se pak přenesla do Lisabonské smlouvy, většina hlavních institucionálních reforem je ale přinejmenším rozpačitá nebo bezzubá.

Zdá se, že představivost zejména proevropských politiků a myslitelů by se měla transformovat hlavně v trpělivost. Rýsování více či méně důmyslných formálních scénářů evropské integrace nepomáhá. Reformátoři by si měli uvědomit, že udržitelnost evropské integrace už není možná bez souhlasu většiny voličů napříč Evropou a že samotná shoda politiků na sebelepší reformě dávno nestačí. Odstředivé tendence, které lze v řadě členských států zaznamenat, totiž nejsou výsledkem působení proruských trollů či dezinformačních kampaní, ale signálem, že integrace zašla v některých oblastech příliš daleko nebo dospěla ke špatným řešením. Voliči hlasují pro strany typu maďarského FIDESZ či německé AfD jednoduše proto, že další prohlubování integrace nechtějí. Jakékoliv další překotné reformy – například v oblasti fiskální, migrační či sociální politiky – prostě nejsou žádoucí a možné.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Petr Kaniok
Petr Kaniok
Expert na politický systém EU
Další články autora