Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také diplomat Václav Hubinger.

O co jde ve volbách roku 2017?  Snažím se vyhýbat patosu a velkým slovům, ale dospěli jsme do stadia, kdy půjde svým způsobem o všechno nám všem. Naneštěstí ne všichni jsme si toho vědomi nebo nám to působí starost. Přitom už máme zkušenost, že i demokratické volby mohou vést k totalitě.

Letošní parlamentní volby jsou líčeny jako osudový střet stran dobra a zla.  Matoucí je, že se všechny strany vydávají za dobro a ty druhé označují jako zlo. Jedni slibují dokončit, co prý začali, jejich protivníci to považují za útok na demokracii. Docela jistě budeme svědky úporného úsilí údajně zkorumpovaných politiků udržet se u koryta a stejně úporného boje samozvaných spravedlivých o ta samá místa u těch samých koryt.

Říká se, že jde jen o konkurenční boj a že se nakonec někteří už nějak domluví a ty, s nimiž se nedohodli, postaví na čtyři roky do ofsajdu. Může také nastat okamžik, že jeden pobere rozhodující politickou moc a skrze ni rozšíří svou moc ekonomickou. Ne jenom proto, aby měl víc peněz (i když i to je jistě příjemné), ale aby mohl určovat co, komu, za kolik, kdy a komu nic. Pochopitelně že si do toho od nikoho nebude chtít nechat kecat.

Ve volbách nepůjde o konečný boj dobra se zlem. Je to o dost složitější. Půjde především o zkoušku českého občanstva, které se bude muset vyjádřit, co vlastně chce. Chceme demokracii se všemi jejími slabinami? Nebo radši lehce totalitní dobře napapané teploučko a smrádeček?

Za 27 let naše země prošla zajímavými peripetiemi. Byla to občas dost divoká jízda, ale kromě prvních, v podstatě manifestačních, voleb v roce 1990 byly všechny ostatní už regulérním střetem více politických směrů. Vzešly z nich vlády levicové i pravicové, horší i lepší, ale vždycky demokratické. Jednou z voleb vláda málem nevzešla a přes půl roku jsme měli vládu úřednickou, splácanou levicovým prezidentem. Ale i to se dá považovat za sice nehezký, ale legální výsledek demokratického politického střetu.

Byla to léta tříbení politické scény, zkoušení různých ideologií, ekonomických doktrín a různých typů politiků. Bylo to také období budování státu ve smyslu vytváření občanské společnosti. Ne té, které se tak přezdívá z nedostatku jiných epitet, ale společenství občanů České republiky. Občanů zajímajících se o svou zemi a o všechno, co ovlivňuje jejich život. Entusiasmus a racionální přístup k okolnímu světu pomaličku uvadal, až jej nahradil nezájem, znechucení a ostentativní pohrdání státem. Vina všech politických reprezentací na tomto stavu je nepochybná a rozhodující. Všechny byly infikovány virem profesionální neschopnosti, nenažranosti, velikášství a darebáctví.

Egoistických narcisů a skutečných darebáků bylo ve skutečnosti méně, než praví pověst. Naprostá většina z těch, kdo v minulosti otevřeně nebo skrytě vodili politiky jako loutky, je už mimo hru. Ne snad, že už žádní další neexistují, ale jejich dnešní výskyt a škodlivost nepřesahují míru obvyklou v zavedenějších demokraciích, než je ta naše. Kdo to stále nechce vzít na vědomí, je takzvaný obyčejný člověk.

To není synonymum pro hlupáka. Obyčejný člověk je ten, který chodí do práce, má rodinu a stará se o ni, po práci jde domů nebo si zajde do hospody, do kina nebo možná do zoo. Posílá děti do školy, a když mu marodí, vezme je k lékaři. Jezdí na chalupu, na nákupy, platí činži, a pokud to jde, snaží se ušetřit nějakou korunu na horší časy. Dívá se na televizi a čte noviny, nadává na poměry nebo na fotbal a chtěl by žít ve spořádaném a bezpečném prostředí. Je to skoro každý, koho potkáte na ulici nebo v tramvaji.

Je neuvěřitelné, jak se mnozí lidé nechali otrávit a následně zmanipulovat tak, že se sami zbavují svého práva volit. Prý jsou všichni politici stejní. To neříkají jen oni, ale i politik, který prý mluví jejich hlasem. Mnoho lidí se voleb neúčastní a po volbách se zadostiučiněním tvrdí, že to přece říkali a že měli pravdu. Neměli. Kdyby šli k volbám, dopadly by jinak. Možné lépe, možná hůř, ale jinak. A to je asi to nejdůležitější, o co půjde v letošních volbách.

Snadnou a veskrze škodlivou výmluvou je tvrzení, že jeden hlas nic nezmění. Jeden ne, dokonce ani hlas nejoblíbenějšího politika nerozhodne sám o sobě nic. Jenomže čím méně hlasů se účastní voleb, tím silněji zaznívá ten jeho.

Údajný hlas lidu papouškovaný šéfem Hnutí ANO praví, že všem jde jen o koryto. Když to tvrdí velice oblíbený politik, musíme se ptát, o co jde jemu? Letošní odpověď je, že mu nejde jen o koryto jeho, ale o korýtka všech občanů. Chce totiž rozhodovat i o tom, co si do nich sami budeme sypat.

Letošní volby budou soubojem politických stran a hnutí. Budou také soubojem demokratických subjektů s nedemokratickými. Dost možná budou soubojem všech s Hnutím ANO. S hnutím, které tyje z ostentativně ukazovaného zklamání, z naivity voličů a z kariérismu těch, kdo za ně kandidují.

Politické strany, hlavně ty demokratické, by se měly přednostně věnovat těm občanům, kteří z nějakého důvodu volit nechtějí. Své členy a skalní voliče nestraníky přemlouvat nemusí. Své oponenty nepřemluví. Měly by přemlouvat nerozhodnuté a odmítače volby, aby přišli. V tom vidím jeden velký problém společný všem stranám – nemají opravdové vůdce. Nemají v čele lidi, kteří jsou schopni strhnout občany svým zaujetím, výřečností, temperamentem. Nemáme politiky, kteří dovedou jednoduchými slovy pojmenovat situaci a vysvětlit svou představu jejího řešení.

Předstíraně lidový, přisprostlý a ideově i ideologicky prázdný oligarcha, který neumí mluvit, neumí se ovládat a nemá, co by sdělil, vedle nich vypadá jako Vůdce. Poradci, trenéři, mentoři a další pomocníci jej stojí spoustu peněz, ale přináší mu to úspěchy. Porazit jej chtějí inteligentní a vzdělaní lidé, kteří se spoléhají na svůj talent, rozum a dobrou pověst, ale kterým chybí náboj a energie. Andreje Babiše neporazí demokratičtí politikové sami, ale mohou jej porazit, když je podpoří demokratičtí voliči. Jsem zvědav, kolik jich u nás ještě je.

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora