Evropská cesta prezidenta USA byla doprovázena mediálním povykem. Částečně si za to mohl sám, částečně fungovala apriorní nechuť vůči němu u části médií a veřejnosti. Asijci bývají zdvořilejšími hostiteli. K překvapení i amerických médií byl prezident zdvořilejším hostem. Zkušenostmi se učí každý.
Cesta začínala v jedné ze dvou momentálně nejrizikovějších částí Tichomoří. Japonsko je významný partner po všech stránkách. Korejská republika je sice menší, ale hraničí s KLDR, s níž je technicky vzato ve válečném stavu. Návštěva Japonska se tak dostala do stínu potenciální konfrontace mezi KLDR a „zbytkem světa“.
Po severokorejských raketových a jaderných pokusech, silných slovech z USA, barvitých nadávkách z KLDR a sankcích OSN se mohlo stát ledacos.
Americký názor, údajně podpořený informacemi od čínské strany, je, že sankce začínají mít dopad na severokorejské hospodářství. Donald Trump o vojenském řešení nemluvil. Neodmítl je, ale ani je neprosazoval. Omezil se na varování, že by se „Severní Korea mohla osudově zmýlit“.
Kladl důraz na diplomacii, který vyjádřil nadějí, že „se Severní Korea přidá ke stolu“. Opakovaně také ze Soulu vyzval Čínu a Rusko, aby přispěly k vyřešení nebezpečné situace. Jen při projevu s jihokorejském parlamentě použil slova jako „peklo, které si nikdo nezaslouží“. Severokorejská reakce byla ve smyslu „senilní válečný štváč prodává zbraně.“
Pár dní před cestou D. Trumpa došlo k výměně osobních vzkazů mezi severokorejským diktátorem a čínským prezidentem. To se nestalo už řadu let. Kim poblahopřál Siovi k jeho znovuzvolení a ten soudruhu Kimovi poděkoval. V praxi to znamená, že se pootevřela „ucpaná“ komunikační linka do Pchjongjangu. Ta bude samozřejmě sloužit čínským zájmům, které ale musí brát v úvahu například vztahy s USA.
Návštěva Pekingu byla skutečným vrcholem Trumpovy asijské cesty a nejdůležitější bilaterální návštěvou. Existuje z ní mnoho obrázků a barvitých líčení zcela mimořádného přijetí a pohostinství. Na veřejnosti bylo řečeno mnoho slov o mnoha tématech, ale nevíme, o čem a s jakým výsledkem se jednalo mezi členy doprovodu obou prezidentů. Veřejné výstupy jsou pochvalné i mírně chlubivé. Omračují čísly o hodnotě domluvených kontraktů, ale realisté připomínají, že jsou to „jen slova, uvidíme, co z toho nakonec bude“.
Z témat mezinárodní politiky dominovala KLDR, ale jinak nic moc, dalo by se říci. Americký ministr zahraničí řekl, že „pokud jde o Severní Koreu, není mezi námi neshoda“ (disagreement), ale připustil, že se odlišuje názor (some divergence) na způsob řešení. Jeden japonský komentátor si povzdechl, že „pro Asii je největším problémem fakt, že skutečné záměry obou zemí zůstávají nevyzpytatelné“.
Ne tak docela, řekl bych. Čínský prezident použil obrat, že „v Pacifiku je dost místa pro oba“. Jasně tím všem sdělil, že si USA a Čína mohou rozdělit Tichý oceán a že čínský nárok na Jihočínské moře (druhé ohnisko rizika konfliktu v Pacifiku) trvá. Z toho jistě mají radost v zemích, které si činí nárok na stejné teritorium, o Tchaj-wanu ani nemluvě.
Američané s tím úplně srozuměni nejsou a vyzvali „všechny, kdo si činí nároky“, aby v této oblasti přestali s výstavbou trvalých zařízení. Týká se to především Číny, ale neradi to slyší i ti ostatní. Trump se dokonce nabídl jako prostředník pro vyjednávání. Čína by ho asi akceptovala, pokud slíbí, že si spolu Pacifik rozdělí. To a skutečnost, jak se k němu Číňané chovali, jej nejspíš diskvalifikuje v očích zemí jihovýchodní Asie.
V některých zemích se k obavám z čínské expanze přidává obava ze zdánlivého amerického ústupu z Pacifiku. Odmítání smlouvy TPP, neochota přistoupit na její modernizovanou obdobu (dohodnutou na summitu APEC) a Trumpem prosazovaná bilaterální ujednání interpretují tyto státy jako projev menšího zájmu o region. Tím podle nich vzniká větší prostor pro čínskou expanzi se vším negativním, co může slabším partnerům přinést.
Svébytnou odbočkou byla účast na summitu APEC ve Vietnamu. Americká strana se nechce přidat k signatářům, zatímco Čína verbálně podporuje globální spolupráci. Z hlediska geopolitického nešlo o prvořadou událost, ale tři letmá setkání D. Trumpa s ruským prezidentem udělala ze summitu Událost. Ne pro transpacifický obchod, ale pro Blízký východ a Evropu.
Veřejná diplomatická legenda praví, že se prezidenti nemohli setkat formálně kvůli nekompatibilním kalendářům svých jednání a schůzek. Kdyby skutečně byl zájem, jistě by se čas našel. V atmosféře honu na proruské agenty v USA by to ale nebylo úplně dobře interpretováno, takže čas „nebyl“. Neměli ho prezidenti, ale dost ho měli jejich spolupracovníci. Připravili prohlášení ke konfliktu v Sýrii, jehož příprava trvala „řadu měsíců“ a které je výsledkem „intenzivních a obtížných jednání“. Přesné znění konečného textu průběžně kontrolovali a konzultovali prezidenti při svých „setkáních na okraj summitu“.
Závažnost prohlášení je velká. Ve skutečnosti totiž naznačuje rámec dohody o procesu ukončování syrské války a k jakému řešení obě strany směřují.
Prvním cílem obou je definitivní porážka tzv. Islámského státu. Jedním dechem se dodává, že situace v Sýrii nemá vojenské řešení. Porážka ISIS tedy není řešením, ale krokem k němu. Musí být politické a musí vést k usmíření. Případná účast B. Asada na poválečném jednání v tuto chvíli dohodnuta není. Rusové jsou pro, Američané jsou zřejmě ochotni k nějakému ústupku. Nikdo neví, snad ani oni sami, za jakou cenu.
V prohlášení obě strany potvrzují územní celistvost Sýrie. To se nemusí líbit některým účastníkům konfliktu, ale v zásadě by to mělo vyhovovat všem sousedům. Pro stabilitu celého regionu je to zcela zásadní. Asad vyhrává občanskou válku, kterou nezačal, je stále oficiálně syrským prezidentem a všichni s ním musí počítat. Jednání v Astaně zaznamenávají viditelný pokrok a USA jistě nebudou chtít zůstat bez prémie za své angažmá. Jsem moc zvědav, kde se v této situaci ocitne EU. Na bodový zisk a prémii to zatím nevypadá.