Andrej Babiš vytáhl do boje s heslem „Nejsme jako politici, makáme“. O makání si můžeme myslet svoje, ale s tím, že přinejmenším on není moc politik, by se dalo v určitém ohledu souhlasit. Nezná totiž základy řemesla a myslí si, že politika je totální válka, kdy je třeba nepřítele zdeptat a pak nadiktovat bezpodmínečnou kapitulaci. To se dost liší od hry podle pravidel, kdy není soupeř (není to nepřítel) považován za příštího možného vítěze a chováme se k němu podle toho. Babiš je veden představou vítězství. A to na věčné časy. Na věčné časy ale nebylo ani spojenectví se Sovětským svazem, protože už není socialistické Československo a není SSSR.
Pojem totální válka v nové době proslavil ministr propagandy Goebbels, ale nebyl první. Přišel s ním třeba pruský vojenský teoretik Carl von Clausewitz, který soudil, že válka sama o sobě nezná žádnou uměřenost a bojové násilí je omezeno pouze politickými a společenskými okolnostmi.
Nic z toho ale není v politice použitelné. Platilo by to jen v případě, že bychom za politiku považovali neomezený boj o moc, a pak se dá mluvit o tom, že třeba Hitler, Stalin nebo Mao dělali politiku. Jenže politika uměřenost zná, protože to je správa veřejných záležitostí prostřednictvím závazných rozhodnutí. K demokratické politice patří kontrola moci, svoboda projevu a svoboda volby a střídání různých skupin reprezentujících zájmy občanů u vlády. Tohle Babiš ale nepochopil.
V rámci permanentního volebního boje označil všechny přijatelné a potenciální partnery za zloděje, lháře a korupčníky. Nikdy nepodložil svá slova nějakým důkazem. Útočil pochopitelně na ty, kdo pro něj představovali nějakou hrozbu, a to byly demokratické strany. Nakonec se dostal do pozice, že mu zbyli ti, na které útočit nepovažoval za tak významné. Komunisté, členem jejichž strany dlouho byl, a okamurovci, s kterými se přetahuje o voliče schopné uvěřit i tomu, že Země je placatá. Učinil se závislým na prezidentu Zemanovi, který ví, že jen kolem povolebních jednání má nějakou reálnou moc a chce si to ještě užít, než ho odnese čas. Na mezinárodním poli se žádnou významnou postavou nestal a zbyl mu jen domácí píseček. Ten ovšem momentálně připomíná ten píseček, na který chodí do rohu konat potřebu kočky.
Babiš teď připomíná zajíce, co se v noci dostal do světel reflektorů auta a hopká zmateně sem a tam. Jak takový zajíc ráno nakonec vypadá, mohou řidiči popsat. Pokud by se jim do toho chtělo. Potentáti ve svých honosných mauzoleích totiž vypadají přece jen o něco fotogeničtěji.
Andreji, pomozte. Je slovensky správně: „Kto chce kam, pomôžme mu tam?“
Vůbec jsem se při hledání začetl. Třeba tohle je taky dobré: „Čert vždy na velkú hromadu drísta.“ (To je pro ty, co si vyrobili velkou hromadu, aby z jejího vrcholu shlíželi dolů a poznali pak nečekané důsledky.) Nebo: Vtáka poznáš po perí a človeka po reči.“