Známý překladatel Viktor Janiš poukázal na internetu na podivné kejkle nakladatelství Omega ohledně vydávání překladové literatury. Nakladatelství se mu ozvalo s nadávkami a vyhrožováním. To vzbudilo pozornost nejen mezi překladateli, proto jsme Viktoru Janišovi položili několik otázek, jak to bylo a o co jde.

Na Facebooku tu historku už všichni znají, ale mimo tento okruh ještě mnozí ne, co se vlastně stalo?

Ve skupině „Co čteme“, kam chodí přes 27.000 lidí, jsem uveřejnil tuhle kratičkou glosu: „Na překladu záleží. A na redakci coby záchranné síti pro nepozorné překladatele taky. Pro hříšníky si pak přijde španělská inkvizice – nebo aspoň kardinál Vlk.“

Následoval telefonát od šéfredaktora Omegy Pavla Tůmy, abych jim to už nedělal. Co čert nechtěl, následujícího dne mi Facebook vyplavil otázku historika, spisovatele a překladatele Jiřího Kovaříka, v jakém překladu vydali v Omeze Londonova Tuláka po hvězdách. Odpověděl jsem mu, že jde o pětadevadesát let starý překlad Marie Maškové Stopami minulých životů, který se ovšem díky přejmenování tváří jako ten moderní od Pospíšila.

A to jsem zjevně neměl dělat. Do hodiny mi zavolal Štěpán Havránek, obchodní ředitel nakladatelství Omega. Prý abych se zdržel na síti aktivit, které poškozují obchodní zájmy nakladatelství Dobrovský s. r. o., jinak že budou muset přistoupit k právním krokům.  Dotázal jsem se uctivě, zda tu pořád ještě máme svobodu slova. A dodal, že teda vlastně stačí jediná věc: aby vydávali dobré překlady.

Načež pan ředitel přešel na soudružskou tykačku a vysvětlil mi, že jsem v životě nic nedokázal. Přiznám se bez mučení, že když mě nazval zasraným buzerantem, tak jsem mu ten telefon típl.

Tolik emocí kvůli reedici sto let starého překladu? Proč?

Protože na nevědomosti čtenářstva spočívá celý obchodní model Omegy. Vyberou si klasické dílo z kánonu světové literatury, které je volně šiřitelné. Pak si vyberou prvorepublikový nebo ještě starší překlad, u nějž se lze důvodně domnívat, že uplynulo sedmdesát let od smrti překladatele, tudíž práva budou volná. Knihu oskenují, udělají OCR a zběžnou jazykovou úpravu a pustí na trh. A vzhledem k tomu, že odpadly velké náklady s dvojími právy, mohou knihu nabídnout za atraktivní cenu.

Ale to je pořád legální, ne?    

Ano, legální to je. Stejně jako nabízet párky ze separátů. Ty jsou koneckonců taky jedlé. Ale chutné už ne.  Zkusme si to ukázat na posledním odstavci Tuláka po hvězdách.

Nejprve originál:

… There is no death. Life is spirit, and spirit cannot die. Only the flesh dies and passes, ever a-crawl with the chemic ferment that informs it, ever plastic, ever crystallizing, only to melt into the flux and to crystallize into fresh and diverse forms that are ephemeral and that melt back into the flux. Spirit alone endures and continues to build upon itself through successive and endless incarnations as it works upward toward the light. What shall I be when I live again? I wonder. I wonder. . . 

A stařičký překlad od Maškové:

… Zde není smrti. Život jest duše, a duše nemůže zemříti. Pouze tělo zmírá a zachází, neustále měníc svou chemickou podstatu, která je tvoří, neustále je plastická, neustále krystalizuje, pouze se rozpouštíc ve hmotu a krystalisujíc znovu v různých tvarech, které jsou efemerní a které se opět rozpouštějí v novou změť. Pouze duše vytrvá a pokračuje v budování sama sebe postupným a nekonečným vtělováním, až se dopracuje ku světlu. Čím budu, až obživnu znova? Jsem na to zvědav! Jsem na to zvědav…

Infinitivy na -ti a přechodníky minulé budou v každém prvorepublikovém překladu všudypřítomné a iritující. Ale povšimněme si, že na prostoru jednoho odstavce udělala překladatelka hned dvě hrubé chyby. „There“ v „There is no death“ neodkazuje k žádnému místu, znamená to prostě a jednoduše „Smrt neexistuje“. A „ever crystallizing, only to melt into the flux“ rozhodně neznamená „neustále krystalizuje, pouze se rozpouštíc“, ale „věčně krystalizuje jen proto, aby zase roztálo v tekutý stav“. Jinými slovy, „only to“ není „pouze“, ale „jen aby“. A teď si představte, kolik takových chyb musí být na stovkách stránek reeditovaného, ovšem pořádně nezredigovaného textu.

Nejhorší na tom, ale je, že když si třeba studenti přečtou Annu Kareninu v překladu Jaroslava Hrubého z roku 1890, vůbec nepochopí, proč se takový text mohl stát klasikou.

Byl jsi první, kdo upozornil na vydavatelské prohřešky Omegy?

Zdaleka ne. Již v roce 2013 udělila Obec překladatelů Skřipec za částečný plagiát Howardových povídek a naprostý plagiát Jany Eyrové .

Otřesné redakční (ne)úpravy si povšimli i blogeři: u Quo vadis (ZDE) i Jany Eyrové (ZDE). V roce 2015 udělila Obec překladatelů Omeze opět Skřipec za „zavrženíhodný způsob vydávání klasické literatury v dávno zastaralých překladech“. (Vřele doporučuji mimořádně výživný posudek Jana Jeništy.)

Michal Zahálka zase na Facebooku upozornil, jakým způsobem v Omeze zmodernizovali Sládkův překlad Hamleta:

SLÁDEK originální:

Horatio mi říká, že to jest

jen přelud náš, a nechce uvěřit

v to hrozné zjevení, jež dvakrát již

jsme viděli. – Já tedy prosil jej,

by s námi probděl dnešní noci stráž,

a ukáže-li se ten přízrak zas,

by našim očím pravdu dosvědčil

a oslovil to.

SLÁDEK v „současné češtině“:

Horatio mi říká, že to je jen

náš přelud, a nechce uvěřit

tomu hroznému zjevení, které jsme už

dvakrát viděli… Já ho tedy prosil,

aby s námi probděl dnes v noci stráž,

a ukáže-li se ten přízrak zas,

aby se na vlastní oči přesvědčil,

a to stvoření oslovil.

Okomentoval lapidárně: „Zabili blankvers, parchanti!“

Obzvláště bizarní je pak vydání Dona Quijota v Kabelíkově „překladu“ z roku 1897 – vydání z Omegy jeho jméno cudně zamlčuje, nepředpokládám ale, že by věděli, že Kabelík sám španělsky neuměl, takže jen patrně adaptoval ještě starší překlad od Pichla či Stefana.

Docent Uličný uzavírá svou studii slovy „Úpravkyně Eliška Nosálová projevila jak zásadní nedostatečnost při vlastní adaptační práci s Kabelíkovým stylem, tak neschopnost dohledat náležité reálie, když nekriticky přebírala tvrzení nebo řešení svého předchůdce, či naopak když ojedinělé náležité řešení problému z oblasti reálií, tj. jméno rytířova koně, neblaze změnila na základě nesprávné domněnky. Česká tradice, vyplývající z nekvalitních úprav Cervantesova románu, si prostě zvykla považovat koně, na němž se don Quijote vypravil do světa, za kobylu… To vše a neopravené překlepy, a dokonce věty nedávající smysl, zjištěné v pouhých třech sondách do textu, předurčují tuto nepodařenou úpravu stoleté adaptace k roli kuriozity na smetišti dějin překladu.“

Omega ale vydává i současné překlady. Tam se takové problémy nemusí opakovat, ne?

To jistě nemusí, ale vzhledem k jejich internímu nastavení to ustavičně hrozí. Poprvé jsem se s Omegou setkal díky jejich inzerátu „Nakladatelství Omega hledá překladatele z řad studentů pro nový překlad Mistra a Markétky. Zájemci pište na e-mail [email protected]“. V něm máte zárodky překladatelského průšvihu shrnuté v kostce: 1) Náročné dílo plné překladatelských nástrah, na něž za 2) poptávají studenta, kterému zaplatí podprůměrný honorář a kterému neposkytnou podporu v podobě erudovaného redaktora, znalce výchozího jazyka i mateřštiny.

Jak to v Omeze chodí, popsala na FB Tereza Vlášková, čerstvá laureátka ceny Jiřího Levého:

Přátelé překladatelé, nikdy, opakuji NIKDY, nespolupracujte s nakladatelstvím Omega. Ani se o to nepokoušejte. Tímto děkuji kolegům překladatelům za včasné varování – nakonec mi ho tedy ani nebylo potřeba, protože jsem byla přinucena pokusit se telefonicky vyjednávat o ceně s redaktorem Pavlem Tůmou (ano, to je ten slavný pan redaktor, který je podepsán například pod Skřipcem oceněným plagiátem překladu Conana, navíc plným hrubek, obdobně zmršeným Quo vadis či Donem Quijotem…). Aby na mě redaktor po prostém a slušně položeném dotazu začal do telefonu křičet, kdo si jako myslím, že jsem, a ukončil rozhovor po necelé minutě slovy, že jemu „je-jedno-kdo-to-přeloží-nashledanou“ (no, tohle už asi o Omeze všichni dávno víme), to je opravdu zážitek, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho.

 Ukázkově špatně to dopadlo v případě románu Eliny Hirvonenové Až vyprší čas. Mladičká prvopřekladatelka Jana Mašková v šibeničním termínu přeložila knihu, kterou už po ní nečetl ani zkušený bohemista, natožpak člověk mocný finštiny. A tak se v textu píše „stůl“ místo židle, „hladovění“ místo správného hladomor; „korouhvička“ místo zvonkohra, „sukně“ místo šaty a „hrneček s nosorožcem“ místo hrneček se slonem. Michal Švec ve svém posudku píše „Věta Aslak mi položil hlavu do náruče a poprosil mě, abych mu na záda nakreslila počátek vesmíru (str. 54) jistě i českého čtenáře zarazí, protože nakreslit počátek vesmíru nejspíš umí málokdo. O to podivnější je, že o dvě věty dál kreslí matka odpalovací rampu. Finské slovo avaruusaluksen (gen. sg.) totiž není od sousloví počátek vesmíru (které by se navíc správně psalo avaruuden alku), nýbrž od slova avaruusalus, tedy kosmická loď.“

Michal Švec na Facebooku ve skupině „Literární s(n)obi“ o této kauze napsal: „Loni jsme vedli boj kvůli totálně zpackanému překladu Eliny Hirvonen, jenže finští nakladatelé jsou naivně důvěřiví a nepřesvědčily je ani dvě rozsáhlé odborné kritiky (zatímco dvouvětý posudek z pera nakladatele, že překlad je úplně v pohodě, ano). Na loňském Světě knihy byla zástupkyně finského nakladatelství, dokonce i s autorkou, po delší schůzce s námi se vydaly na stánek Omegy, kde jim někdo obratem slíbil, že samozřejmě celou knihu zredigují a vydají znovu, není problém. Finové po dvou minutách přiběhli nadšení, jak skvěle to šlo. A od té doby pochopitelně nic, jen vyšel (sice méně zprzněný, ale pořád nezredigovaný) překlad Waltariho. Se mnou a Skandinávským domem už Omega nechce nic mít, protože prý poškozuji jejich ,dobré jméno‘ (jako kdyby nějaké měli). O svou autorku na veletrhu neprojevili sebemenší zájem. Hodil by se dopis zahraničním nakladatelům, od nichž kupují (nebo by mohli) práva na jejich knihy. Protože ti dost často vůbec nevědí, co je tohle nakladatelství zač a v jakém stavu jejich knihy vycházejí v češtině (respektive v čemsi, co se češtině vzdáleně podobá).“

A úplně stejný problém tuším za překladem knihy Jméno Boží je milosrdenství od Petry Najmanové, která před těmito rozhovory s papežem překládala pouze knihu o pokémonech. Proto se v textu setkáváme s „papežovou vnučkou“, což by věřící mohlo poněkud urazit, pokud jim nedojde, že italština má stejné slovo pro vnučku i neteř. Jak ve své rozsáhlé kritice poznamenal Ondřej Pazdírek, věta „Ve svém zamyšlení nad smrtí blahoslavený Pavel VI. odhalil podstatu svého duchovního života, ve shrnutí poskytovaném svatým Augustinem: utrpení je milosrdenství.“ má správně být: „Ve své Myšlence na smrt (nejde o knihu, ale o meditaci publikovanou v Osservatore Romano) bl. Pavel VI. odhalil základ (fondamento) svého duchovního života v syntéze formulované svatým Augustinem: bída a milosrdenství.“ (Překladatelka jednak zaměňuje slovesný tvar „è“ – „je“ a spojku „e“ – „a“, jednak nesmyslně překládá italské miseria – bída, ubohost, zejména duchovní, jako „utrpení“.)

Místo „Svatý Jan Pavel II. pokračoval v této cestě prostřednictvím encykliky Božího milosrdenství“ má být „Svatý Jan Pavel II. pokračoval v této cestě prostřednictvím encykliky Dives in misericordia“. (Názvy encyklik se nepřekládají. A i kdyby se překládaly, Dives in misericordia znamená Bohatý milosrdenstvím, nikoli Boží milosrdenství.)

„Blahořečil postavu svaté Faustiny Kowalské, a Boží slova o milosrdenství“ je nesmysl nejen vzhledem k významu pojmu blahořečení, jak připomíná kardinál Vlk, ale i jazykově. V italském textu se totiž o blahořečení vůbec nemluví! Správně: „Ocenil (ha valorizzato) osobnost svaté Faustiny Kowalské a upozornil (ha richiamato l’attenzione) na Ježíšova slova o milosrdenství“. (Překladatelka vůbec téměř zásadně překládá Gesù jako „Bůh“.)

„Je to právě jméno Boží, zástupce, prostřednictvím něhož se On zjevil ve starodávné Alianci a plně v Ježíši Kristu“ má správně být: „(Milosrdenství) je samotné jméno Boží, tvář (!), s níž se On zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu“. (Proto se v odstavci dále mluví o „tváři církve“.) Ostatně je rovněž velmi originální tvrdit, že Bůh „pokleká k modlitbě“. Samozřejmě nepokleká, ale si piega a perdonare, tedy „sklání se, aby odpustil“.

Lze z toho všeho formulovat vůbec nějaký závěr?

Za prvé, že na překladu opravdu záleží. A za druhé, že panu kardinálovi Štěpán Havránek patrně nezavolá, že je „zasraný buzerant, který v životě nic nedokázal“.