Známý tanečník Vlastimil Harapes se v sedmdesáti letech rozhodl, že chce, podle svých slov, ještě něco udělat pro lidi. Bohužel se tato jeho bohulibá myšlenka vztahuje ke kandidatuře do Senátu a následnému působení ve vrcholné politice, ve které doufá. Jako naivní idealista na spolupráci kývnul hnutí ministra financí. Další známá osobnost se tak nechala zlákat populistickými výkřiky Andreje Babiše a chystá se obětovat svou dobrou pověst ve jménu pohádkového „Bude líp“.

Taneční mistr Harapes si evidentně popletl kroky, a to ho zavedlo na tenký led zvaný politika. Jinak si totiž nelze vysvětlit, proč se umělec, který je současným děním v České republice nedotčen, rozhodl stát senátorem. Prý ho přemluvil Martin Stropnický, když spolu cosi natáčeli. Jak Harapes přiznal, byl to až čtvrtý pokus, kterému neodolal. Andrej Babiš potřebuje nové „kluky z plakátu“, a tak vyslal jednoho z prvních, současného ministra obrany, aby našel další známé tváře. Takové, které by byly ochotny se s vicepremiérem nejen fotit, ale rovnou za něj a jeho hnutí, což je vlastně jedno a to samé, kandidovat do Senátu. Ten totiž Babiš ještě nemá úplně pod kontrolou.

Stropnický sotva mohl sáhnout lépe. Harapes je totiž podle dosud známých vyjádření do médií krásný babišovec. Tanečník pořád věří v dobré úmysly miliardáře, který si poslední tři roky uzurpuje politickou, ekonomickou a mediální moc v ČR pouze pro sebe. Dokonce je nadšen předvolebním heslem, ve kterém hnutí ANO slibuje zemi ve zlepšené kondici. Díky takovým drobnostem je ochoten zapomenout na důchod a znovu se vrátit do koloběhu, tentokrát však ne uměleckého, ale politického.

Chyba a obrovská. Upřímně řečeno, Vlastimil Harapes byl skvostným tanečníkem a skvělým choreografem, ale jako politik by byl k smíchu. A to nehledě na partaj, za kterou kandiduje. Andrej Babiš ale přesně věděl, proč při výběru potenciálních nových oveček ukázal zrovna na něj. Harapesova politická neznalost spojená s naivitou, kterou populární osobnost sama přiznává a tvrdí o ní, že do politiky neodmyslitelně patří, by dozajista stála tanečníka dobré jméno.

Pokud hned ze začátku kampaně prozradí, že nemá program, neví nic o Čapím hnízdě a domnívá se, že ze Senátu musí vycházet pouze samé dobré návrhy, protože je to taková „rada starších“, jejíž členové nejsou ovlivnění svými stranickými šéfy, je čas na sebereflexi. Horní komora Parlamentu vskutku není Národní divadlo, i když o zajímavé a někdy nevídané výkony zde také není nouze. V Senátu se rozhoduje o budoucnosti občanů napoprvé, bez reprízy.

Vlastimil Harapes sám přiznává, že pokud se stane senátorem, bude se především učit, a tak se možná časem stane řádným politikem. Tím sice plní Babišovo krédo „Nejsme politici“, ale pro občany je to spíš varování. Pokud tanečník ve výslužbě v senátních volbách neuspěje, bude to největší výhrou pro něj samotného. K smíchu je části občanů už teď a byla by škoda zapsat se do historie jako trapný politik typu Martina Komárka a dát všanc svoji pověst uznávaného umělce, kterým doteď byl a je. Pan Harapes by měl konečně poznat, že přijal roli v mizerném představení, a přenechat takovou šmíru někomu jinému. Třeba Richard Krajčo nebo Jan Kraus by po ní bezesporu sáhli ihned a bez rozpaků.