V sobotu 9. února vyšel v babišovských Lidových novinách rozhovor s předsedou ODS Petrem Fialou. Pořídili ho Petr Kamberský s Martinem Zvěřinou. To hlavní, s čím chce předseda ODS čtenáře oslovit, je zakotveno už v lapidárním názvu rozhovoru: „Křičení o konci demokracie je mi cizí“. Titulek je asi dílem pořizovatelů, ale pan Fiala se vzhledem k tomu, co tam napovídal, může jen těžko nějak vzpouzet. A jistě by ani nechtěl.

Pan Fiala  u výslechu

Hned na počátku předseda ODS řekl, že hodlá dosáhnout toho, „abychom žili v zemi, kde je svoboda, demokracie a prosperita, kde to všechno funguje“. Na tohle poměrně nevinné prohlášení hned  reaguje poněkud prokurátorská otázka pp. Kamberského a Zvěřiny: „Naznačujete snad, že tu není svoboda, demokracie ani prosperita? Respektive že je liberální demokracie ohrožena jako v okolních zemích, třeba Polsku a Maďarsku?“ (Kdyby byl pan Fiala  aspoň trochu frajer, odpověděl by už jen kvůli tomu tónu, že u nás demokracie není ohrožena stejně jako v Polsku nebo v Maďarsku, ale ještě daleko víc.) A skoro vzápětí zazní další klíčová otázka: „Právě značná část oponentů Andreje Babiše už pět let mluví o konci demokracie, některá média, kde často vystupujete (neměli snad pánové říci přímo „kde se nestydíte vystupovat?“ – bd), soustavně píší o zhroucené demokracii, nové normalizaci, druhé republice… Tuto rétoriku nesdílíte?“

Následuje – ze strany  pana Fialy – vykrucování ve stylu vrcholného nechumelismu. To  k výslechu patří. Člověk se vlastně ptá, zda k tomu byl otázkami dotlačen, nebo zda byl s pořizovateli předem domluven. Podobnou nejistotu jsem cítil naposled v sedmdesátých letech, když jsem četl známý rozhovor Jiřího Hájka s Bohumilem Hrabalem. Skoro bych odhadoval, že pravda je obojí. Jen se mi nechce věřit, že by pan Fiala byl teď pod takovým tlakem jako tenkrát Hrabal.

A pan Fiala odpovídá. Za prvé: „Demokracie je přece ohrožena v každé chvíli.“ Jistě: někdy trošičku, jindy trochu více, jindy zase opravdu pořádně. Správná odpověď by měla tedy být: Demokracie je aspoň malounko, malininko ohrožená v každé chvíli. Tím by ovšem celá teze ztratila na údernosti a její banálnost by křičela do nebe.

Za druhé: „Ale já nemám rád velká slova a velká  varování, to křičení při každé hlouposti, že právě teď se nám hroutí demokracie, to je mi opravdu cizí.“ Co jsou hlouposti? Co je křičení? Kdo, kdy a kde jak a o čem křičí? Pan Fiala obviňuje každého a zároveň nikoho, každý si může podle libosti vybrat. 

A za třetí: „Nemusíme nutně dělat žádné zásadní reformy.“ Kdo, kdy, kde a jaké zásadní reformy zatím navrhl? 

Je mi líto, ale jediný zřetelný signál, který tím vším pan Fiala vysílá, zní: Se mnou se dá řešit! Jsem (na rozdíl od těch ostatních, ovšem nejmenovaných, co křičí při každé hlouposti) oponent s lidskou tváří!

Nepotřebujeme žádnou reformu?

Abychom se dostali od paušálních výroků ke konkrétům, zopakujme nejprve stručně, co se u nás semlelo v posledních pěti letech, o nichž mluví pp. Kamberský a Zvěřina ve výše citované otázce. Rekapituluji: Nejprve v lednu 2013 (první) volba Miloše Zemana prezidentem. Pak v létě spektakulární policejní a prokurátorská akce, v jejímž důsledku  padla vláda a zhroutila se poslanecká sněmovna. Dále říjnové volby do poslanecké sněmovny, které přepsaly její podobu: demokratická pravice, zejména ODS, utrpěla drtivou porážku,  dosavadní demokratická levice získala hubené vítězství a na scéně se objevilo jako velmi silný hráč Babišovo ANO. To pak další čtyři roky systematicky a úspěšně decimovalo demokratickou levici (pravice už zdecimována byla), a to od případu Vidkun přes boj o kontrolu nad Policií ČR až po aféru Lithium v předvečer dalších voleb do PS. V nich pak demokratická levice utrpěla stejně drtivou porážku jako čtyři roky předtím demokratická pravice a poslaneckou sněmovnu ovládl Babiš s Okamurou a Filipem (mají takřka ústavní většinu). O exekutivu se dělí nově zvolený prezident Zeman s Babišovou vládou, v níž sedí též trosky ČSSD a  již zpoza křoví podporují komunisté. Tím dostaly Nové pořádky (na rozdíl od Starých pořádků, jak nazývá pan Babiš polistopadovou demokracii)  tak výraznou podobu, že zbývá už jen zvládnout soudní moc, která si v takovéhle konstelaci svou nezávislost prostě natrvalo udržet nemůže, i kdyby chtěla.

To vše bylo posvěceno formálně legitimní cestou (volbami). Ale nemění to nic na tom, že jsme uprostřed vážné společenské krize, v níž jsme se ještě nedotkli dna (ostatně, mají takové krize vůbec nějaké dno?). A samozřejmě že potřebujeme pořádnou reformu: reformu nás všech. Jak jsme mohli tak hluboko klesnout?

Říká se, že demokracie je vládou lidu. Ale to neznamená, že lid má vždycky pravdu. Lid, většina, se naopak často může mýlit. Lid se mýlil v Německu na počátku třicátých let, a byl z toho Hitler, a mýlil se u nás v letech 1945–7, a bylo z toho čtyřicetileté  pobývání v bolševickém Rusku. Nýbrž to znamená, že lid, lidi, naše bližní, nás všechny je nejen možné, ale nutné přesvědčit o tom, co je správné, co je spravedlivé a že jiná cesta k prosazení správných a spravedlivých věcí nevede. Proto je správné a legitimní kritizovat to, co se u nás dělo v letech 2013–2018, v letech Velké protikorupční revoluce, a co se u nás děje dnes. Je mi líto, ale pan Fiala volí úplně opačnou cestu. Chce přesvědčit ty, co zrovna teď vyhrávají, že on to myslí upřímně.

Jak to vidí pan Fiala

Jak pan Fiala vidí a vykládá v rozhovoru dnešní situaci? ODS jde podle něho už pět let nahoru. Dejme tomu: ale vzestup volebních odhadů z necelých osmi na  jedenáct až šestnáct procent (z nynějších odhadů si můžete vybrat) pořád ještě bledne před Babišovými třiceti. Z toho plyne něco, co je či má být napůl popis nynější situace a napůl jakási vize: „Hnutí ANO se změnilo velmi zřetelně v levicovou, etatistickou politickou stranu. Babiš dnes obsadil levou část spektra, vytlačuje ČSSD a komunisté se stali jeho frakcí. Piráti pomalu obsazují levicově liberální střed a na pravici stojí ODS. Toto jsou momentálně tři dominantní strany a je to poměrně přehledný a takřka klasický prostor.“ Jistě, je to přehledné a takřka klasické, ale zároveň je to snaha napasovat současnost a pokud možno i budoucnost na klausovskou doktrinářskou představu o politice jako o nesmiřitelném zápasu pravice s levicí, kapitalismu se socialismem. Andrej Babiš však není ani pravice, ani levice. Andrej Babiš je pokus o koncern, který sdružuje obří firmu, silné politické uskupení a mediální impérium, který disponuje primitivní mesianistickou ideologií (dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek) a usiluje o ovládnutí České republiky. 

Pan Fiala  připouští: „Je pravda, že se k moci dostaly síly, které jsou extrémní – myslím komunisty“. Nějak mu vypadla další nemalá strana, SPD: člověk se těžko zbavuje podezření, že je to tím, že ODS se jí (jedním svým koncem) takřka dotýká, a věci, které jsou až moc blízko, vnímáme zpravidla méně jasně než ty, k nimž máme střízlivý odstup. 

A závěr?  „Věřím, že v příštích volbách se budou (voliči, bd) rozhodovat mezi tím, jestli tuto zemi bude řídit vláda sestavovaná ANO, nebo vláda sestavovaná ODS.“

Nespasí nás ani Pravda a Láska, ani klausismus-vonhayekismus. Musíme si pomoci sami

Je mi líto, ale pan Fiala se vlastně chce mermomocí vřadit do Nových pořádků jako jejich utvářející element. A tak trochu se přitom podbízí:  demokracie nekončí, nějaké zásadní reformy nepotřebujeme, stejně tak velká slova, velká varování a křik. Podbízí se veřejnosti, samozřejmě, a činí tak v čelném babišovském médiu.  Už proto se nad jeho důvěryhodností vznáší otazník. 

Proti Novým pořádkům a babišismu neobstojí ani havlismus a pravdoláskařství, ani klausismus-vonhayekismus. Na skutečnou alternativu teprve čekáme. Tj. musíme ji vymyslit a udělat.