V souvislosti s pravidelným pondělním komentářem Petra Fialy požádal Pravý břeh o vyjádření k nedávno zveřejněnému programovému prohlášení vlády také politologa Lubomíra Kopečka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Vznikající koalice ANO a ČSSD zveřejnila své programové prohlášení. Pro každou vládu je takové prohlášení základním souborem cílů a slibů, které chce naplňovat. Vzhledem k tomu, že jde o dokument o několika desítkách stran, jsou následující řádky věnované jeho obsahu pojaty jako zamyšlení nad tím, co mne při čtení zaujalo.

Nechme lid hlasovat, ale raději až tu nebudeme

Velkým evergreenem české politiky je debata o celostátním referendu. Její počátek sahá už do doby psaní české ústavy v roce 1992, neúspěšné pokusy o prosazení příslušného ústavního zákona v parlamentu se dnes počítají na desítky. Slib zakotvení lidového hlasování se navíc stal oblíbenou mantrou některých politiků. Provází to velká kreativita, jak by ústavní zákon měl vypadat, a programové prohlášení ANO a ČSSD v této oblíbené disciplíně pokračuje. Cíl zavést referendum v prohlášení doplňuje pozoruhodná věta: „Neumožníme ve funkčním období této vlády referendem schvalovat zákony a rozhodovat o mezinárodních závazcích.“ Přeloženo do srozumitelné řeči: referendum ano, ale během naší vlády bychom ho chtěli používat co nejméně a rozhodně ne v důležitých záležitostech. Těžko to označit jinak než jako alibismus.

Jindy má člověk při čtení prohlášení pocit déjà vu. Názorným příkladem je cíl „přípravy integrovaného systému správy daní a pojistných odvodů, který umožní placení těchto zákonných povinností na jednom místě“. Nepochybně jde o záměr racionální a opodstatněný, což ví každý, kdo musí řešit své povinnosti vůči státu s několika různými úřady. Podstatou ovšem nejde o nic jiného než o jednotné inkasní místo, jehož příprava a prosazení příslušné legislativy v parlamentu je spojeno se středopravou Nečasovou vládou. Sobotkova vláda ČSSD, ANO a lidovců ho před spuštěním v minulém volebním období bohužel zrušila.

Déjà vu a současně evergreen poněkud jiného druhu představuje čtení o důchodové reformě. Vládní prohlášení ji zmiňuje hned na prvním místě mezi několika strategickými prioritami, přičemž má být prosazena „bez zdlouhavých a neplodných diskusí“. Kdo by ovšem hledal v textu nějakou bližší představu reformy, nenajde ji, pokud za to nepovažuje předpokládané oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a různě odstupňované zvyšování důchodů vyplácených státem. První je ovšem věc technická, u druhého není nijak specifikované, kde na to vláda vezme peníze. Hovořit o nějaké vládní představě skutečné důchodové reformy obsažené v prohlášení tak může jen hodně nekritický čtenář.

Chybějící vizi mimovolně přiznává i samo prohlášení, protože předpokládá sestavení „odborného pracovního týmu pro důchodovou reformu, který zhodnotí dosavadní návrhy, aktuální situaci a předpokládaný vývoj a předloží návrh řešení“. Sluší se podotknout, že takový tým vytvořila i Sobotkova vláda. Po zdlouhavých a neplodných diskusích byly jeho výsledky z větší části odloženy ad acta.

Chceme, ale nevíme       

Na pasážích o důchodové reformě se dá hezky ukázat ještě jiný obecnější rys programového prohlášení, a to neochota závazně slíbit, co vláda skutečně prosadí. Návrh důchodové reformy má být „předložen“, což je výraz, který se často vyskytuje i v jiných pasážích prohlášení. Dalším oblíbeným slůvkem v textu je slib „přípravy“ nějakého zákona či záměru. Takto formulované sliby ovšem neznamenají prosazení dané věci do praxe. Velmi to kontrastuje s volebním programem ANO, který používal úplně jiný jazyk a s velkou oblibou  slůvko „zařídíme“. Řada vládním prohlášením slibovaných věcí je ovšem zjevně nejistých, a proto je nyní lépe raději je závazně neslibovat. Menšinová vláda ANO a ČSSD zkrátka dopředu počítá s tím, že bude mít problém své sliby „zařídit“, protože na to nemá dost poslanců. Komunisté, i když budou tolerovat vládu při hlasování o důvěře, nejeví ochotu fungovat jako bezvýhradná a loajální opora vládních legislativních záměrů.

Související charakteristikou vládního prohlášení je někdy až drastický rozdíl v míře konkrétnosti v jednotlivých oblastech a specifikaci nástrojů, jak něčeho dosáhnout. Posloužím si dvěma příklady. U dopravy je uveden jmenovitý výčet obchvatů obcí, které budou postaveny. Naopak u školství se kuse zmiňuje „vysoká selektivnost českého školství, kdy jsou žáci příliš brzy rozdělováni do různých vzdělávacích proudů“, ale chybí jakýkoliv konkrétní náznak řešení tohoto problému. Je na tom vidět nejenom rozdíl ve schopnosti menšinové vlády něco „zařídit“ (na opravu nádraží souhlas parlamentu nepotřebuje), ale i rozpačitost a neujasněnost, jak řešit některé velké české problémy.

Západní zakotvení s komunistickým dohledem

Prozápadně orientovaného člověka vcelku potěší pasáže prohlášení o zahraniční a evropské politice. Jasně zdůrazňují význam transatlantické vazby a prioritu členství země v EU. Doprovází to poukaz na potřebu reformy EU kvůli obnově důvěry občanů v ni.

Zmínka o Rusku je v programovém prohlášení stručná a opatrná. Citováno neohebným jazykem textu: „Chceme se v EU mnohem aktivněji účastnit diskuze o budoucích vztazích s Ruskou federací, se snahou o nalezení všeobecně přijatelných řešení vedoucích ke snížení napětí v Evropě.“ Podobná skoupost je patrná ohledně Číny: „Chceme docílit vyvážených a vzájemně výhodných vztahů, na základě uzavřených dohod, respektujících pravidla mezinárodního obchodu“. Tyto postoje dost kontrastují s velkolepými představami, které o vztazích směrem na Východ hlásá prezident Miloš Zeman a liší se i od Sobotkovy vlády, jež se vůči Číně chovala podobně jako hlava státu.

Nicméně jakýmsi lakmusovým papírkem neměnnosti vládního postoje může být slib „nadále se účastnit mírových misí a dalších aktivit NATO“ a dokonce posilovat českou angažovanost v Afghánistánu a Iráku. Zveřejněný text a politická realita totiž na sebe okamžitě narazily. Vzápětí po zveřejnění vládního prohlášení se ostře odmítavě ozvali komunisté. Není to nic nečekaného, svůj distanc k misím zaštítěným NATO dávali při vyjednávání o vládě hlasitě najevo a politici ANO a ČSSD o něm věděli. Zjevně se někde „vloudila chyba“.

Vláda se psí knížkou

Závěrem je dobré pokusit se o zamyšlení, které překračuje horizont nejbližších týdnů. Pokud vnitrostranické referendum v ČSSD společné vládnutí s ANO schválí a nová vláda dostane důvěru ve sněmovně, bude muset začít prosazovat své záměry v parlamentu. Je dobré přitom zmínit, že právě zde mají menšinové vlády velký a logický handicap, jehož jediným řešením je nějaká dohoda s částí parlamentní opozice.

Starší česká zkušenost potřebu a vlastně nutnost podobných dohod mezi menšinovou vládou a částí opozice potvrzuje. Po volbách roku 1996 ČSSD tolerovala středopravou vládu Václava Klause při hlasování o důvěře. Následně se ale šéf sociálních demokratů Miloš Zeman vrátil ke své předvolební strategii „jít vládě po krku“. Vláda navíc nebyla nijak jištěná ani proti vyslovení nedůvěry ve sněmovně. Z hlasování sněmovny to pravidelně dělalo politické drama, kdy nebylo jasné, co vlastně vláda ve sněmovně prosadí a jak dlouho vůbec přežije. Přispělo to k rozkladu Klausovy vlády už po roce a půl.

Po volbách roku 1998 se situace změnila v tom, že opoziční ODS garantovala vyslovení důvěry vládě ČSSD a zaručila jí i svou toleranci během volebního období. Avšak na společné hlasování ve sněmovně se tato dohoda nevztahovala. Jedinou, byť významnou, výjimkou byla reforma politického systému země. Zemanova vláda díky této opoziční smlouvě, jak to tehdy nazval Václav Klaus, sice přežívala, ale dlouho měla velký problém prosadit ve sněmovně to, co chtěla. Řešením se nakonec ukázalo jednak rozšíření opoziční smlouvy ČSSD s ODS o vybrané oblasti programové spolupráce, jednak velká vládní pružnost při vytváření jednorázových hlasovacích koalic ve sněmovně s jinými stranami.

Popsaná „chyba“ ve vládním prohlášení ANO a ČSSD, tedy opomenutí odporu komunistů k českým zahraničním misím spojenými s NATO, dobře ukazuje, jak moc politiky obou stran vzájemné vyjednávání zaměstnalo. Otázku přijatelnosti vládního programu pro ostatní parlamentní aktéry zjevně příliš neřešili. Pokud jejich menšinová vláda přejde přes úskalí sociálnědemokratického referenda a vyslovení důvěry ve sněmovně, musí najít alespoň trochu efektivní parlamentní strategii, protože bez ní nemůže dlouhodobě přežít.

Bude to vyžadovat velkou pružnost a umění vyjednávat nejenom s komunisty, jejichž vstřícnost bude omezená, ale i s ostatními sněmovními stranami. Ohebnost řady pasáží vládního programového prohlášení paradoxně může takovým pragmatickým spojenectvím ve sněmovně dost pomoci. Kontroverznost Andreje Babiše nemusí být pro taková společná parlamentní hlasování zásadní překážkou.

Přeneseně řečeno by takové fungování menšinové vlády, která by hledala podporu u různých stran ve sněmovně, dost připomínalo „život na psí knížku“. Tento barvitý výraz současně dobře ukazuje, jak nejednoznačnou podobu mohou v budoucnu získat vztahy v parlamentu a potažmo i v české politice.

Revue Forum Banner
Lubomír Kopeček
Lubomír Kopeček
Politolog
Další články autora