Naše ekonomika podle Českého statistického úřadu ve třetím čtvrtletí minulého roku vzrostla meziročně o 1,9 procenta. Jedná se o hrubou míru růstu, tedy včetně oprav zastaralých strojů či spotřebičů a podobně. Jednalo se o nejpomalejší růst za posledního dva a půl roku. Ještě ve druhém čtvrtletí hrubý domácí produkt stoupl meziročně o 2,6 procenta. Česká ekonomika přitom viditelně zpomaluje svůj růst již od 3. čtvrtletí 2015. Tempo růstu klesalo z vrcholu ve výši 5 % ve 2. čtvrtletí 2015 přibližně rovnoměrně až na uvedených 1,9 % růstu v zatím posledním změřeném období.
Ziskovost podniků se od července do září 2016 snížila na 49,6 %, což je o 2,2 procentního bodu méně než před rokem.
Čím to je? Jaký vliv na to má hospodaření české vlády? A jak vlastně naše vláda hospodaří?
Na finančních trzích je pro posuzování jakékoli vlády klíčová výše vládního deficitu (tedy hloubka díry ve vládním hospodaření) upravená o vliv hospodářského cyklu. Hospodářskému cyklu se totiž téměř žádná vláda nemůže vyhnout. Obvykle vzniká tak, že banky poskytují výhodné úvěry nadějným projektům, díky tomu ekonomika roste, následně se některé nápady ukážou jako neakceschopné, některé firmy proto nejsou schopny splatit získané úvěry ani obchodní faktury, a ekonomika začne klesat. Aby se tomu vláda vyhnula, musela by zakázat poskytování úvěrů. Dejme tomu v takovém pravěku žádné úvěry neexistovaly, takže se sice moc nerozvíjely žádné firmy, ale tím pádem se lidé nemuseli obávat ani bankrotů a hospodářských úpadků. Všeho bylo stabilně málo.
Deficit očištěný od vlivu hospodářského cyklu se v letech 2014 a 2015 za Sobotkovy vlády zvyšoval, zatímco za Nečasovy vlády se po světové finanční krizi významně snižoval, a efektivitu výdajů (ať už krytých dluhem, či vybranými daněmi) nelze dost dobře určit, ale není žádný důvod předpokládat, že se nějak výrazně zvýšila (stavba silnic a dálnic je nadále drahá, elektronické zdravotní knížky stále ještě nebyly zavedeny atd.). Máme už k dispozici také výsledek za rok 2016, kdy se vládě dařilo výjimečně dobře, avšak nikoli její zásluhou, nýbrž působením několika mimořádných vnějších vlivů, z nichž některé vláda (či její část) dokonce bez mučení přiznává. Od deficitu nás zachránil jeden konkrétní vliv. Na to se ještě podíváme podrobněji.
Jinak řečeno, vládní strana ANO dlouhodobě lže, když se za celou vládu chlubí, že „hospodaříme líp“. Deficit se dlouhodobě pomalu snižuje jen díky české ekonomice, tedy díky lidem, zatímco vláda naopak svým působením deficit zvyšovala.
Vláda navíc ponechává zvýšenou daň z přidané hodnoty pro většinu položek, byť ke zvýšení za Nečasovy vlády došlo především kvůli financování počátků „důchodové reformy“, kterou však Sobotkova vláda bez náhrady zrušila. Stejně tak se díky ministru financí Babišovi zvýšila spotřební daň uvalená na pohonné hmoty. Samotnému podnikateli Babišovi však vláda, stejně jako ostatním (ale zpravidla mnohem menším) podnikatelům v rostlinné výrobě, zavedla vratky této daně. Babiš tedy sám v rámci svého podnikání v rostlinné výrobě tuto daň, kterou ostatním zvýšil, vůbec nemusí platit. Před Vánoci 2016 navíc pan prezident podepsal vládní rozšíření daňových výhod i na produkci živočišnou.
Jak ministr Babiš informoval v době nástupu do funkce, je známý tím, že skoro nic neumí, ale umí si vybírat lidi, kteří vše udělají za něj. Přizval si tedy tři významné ekonomické poradce. Ti si uvědomili, že na státních bankovních účtech dochází k neustálým pohybům, ale neustále na nich leží docela hodně peněz, byť každou chvíli z jiného zdroje. Takové peníze bývají samozřejmě investovány jen velmi obezřetně, tedy s nízkým úrokem, a navíc krátkodobě, zatímco nějaká šikovná vláda by je mohla využít prospěšněji.
Kromě toho má i vláda svou rezervu pro případ, že by došlo k nečekanému vydání, třeba kvůli zdražení úvěrů, povodním, havárii jaderné elektrárny nebo teroristickému útoku (otrava vodní nádrže, rozptýlení chemikálie v metru apod.).
Navrhli tedy panu ministrovi, aby se rezerv vytvořených zejména pravicovou Nečasovou vládou zbavil a aby nenechával peníze různých státních organizací na bankovních účtech. Je to rozumné? Ano i ne. Vláda tím zlepšuje způsob hospodaření státu, zároveň tím však velmi riskuje. Nemalujme čerta na zeď, ale co kdyby nastala opravdu rychlá potřeba peněz kvůli krizové situaci? Výše zmíněná rezerva se tvoří primárně pro horší časy, kdy si budou všichni včetně vlády půjčovat dráž. Je však vždy otázkou, do jaké míry tvořit rezervy, zvláště pokud je tvoříme (financujeme) z navýšení dluhu.
Ke konci života pravicové Topolánkovy vlády (konkrétně na konci roku 2008) činila rezerva 78 miliard korun. V dalším roce, tedy během působení zejména Fischerovy úřednické vlády, se o 20 miliard snížila. Nečasova vláda ji však z opatrnosti razantně zvýšila. Do konce roku 2012 se vyšplhala o 82 miliard až na 140 miliard korun. Rusnokova úřednická vláda bez důvěry Poslanecké sněmovny, jmenovaná prezidentem Milošem Zemanem, pak značnou část rezervy rozfofrovala. Zbylo 63 miliard a z nich nynější, v zásadě levicová Sobotkova vláda, zlikvidovala jen za rok 2014 51 miliard. Ministr Babiš se svými úředníky už se ani neobtěžoval informovat poslance či veřejnost o výši rezervy za rok 2015. Omezil se jen na konstatování, že tvorba rezervy není cílem vlády.
Problém je, že vláda už teď rezervy nemá, což je jednak nebezpečné, protože si budeme muset v budoucnu půjčovat draze (nejen v případě povodní, nýbrž i v případě nesmyslného utrácení, typického ze strany levicových vlád), a jednak už vláda může zlepšovat jedině své vlastní, vládní hospodaření, aby se celkový státní dluh snižoval a vláda se tak mohla prezentovat v lepším světle. A to se stalo právě v roce 2016, jenže nikoli díky vládě. Prozraďme prozatím alespoň rámcově, že její hospodaření bylo přebytkové (plusové) pouze díky penězům z evropských fondů.
Co ty volné peníze na bankovních účtech? Bylo jich hodně. Stát totiž dočasně shromažďuje takové peníze státních organizací, které třeba pár týdnů zrovna nejsou zapotřebí. Jedná se především o peníze krajů a obcí, ale také ministerstev, soudů, Akademie věd, některých nemocnic, mnohých škol, muzeí, železničního dopravce nebo státních fondů (např. pro životní prostředí). S některými z nich vláda může disponovat. Půjčila si tak už v roce 2014 52 miliard a následující rok 30 miliard.
Ministr Babiš dokonce v médiích navrhoval, aby mu musely povinně půjčovat také ty zlé soukromé zdravotní pojišťovny. Kdyby jim bylo něco takového nabídnuto, možná by se tím zlepšilo jejich hospodaření. Ale jako povinnost? Byl by to první porevoluční zásah do soukromého podnikání, pokud tedy nepočítáme dlouhodobě regulovaná odvětví, jako je typicky část energetiky. Nechme stranou, že by byl takový Babišův rozkaz zřejmě protiústavní, protože nikdo nemůže být nucen půjčovat ministrovi financí. Do hospodaření soukromých zdravotních pojišťoven promluvil svou reformou i prezident Spojených států Barack Obama (levicová Demokratická strana) a prolomil tak ve své svobodomyslné zemi (tedy vlastně federaci) tabu.
Lepší využívání ležících státních zdrojů by byla dobrá zpráva, kdyby je vláda nevyužila k nehoráznému utrácení. Vláda jako taková nás všechny zadlužila 78 miliardami v prvním roce svého řádění a 63 miliardami v roce 2015. Jak už bylo naznačeno, teprve rok 2016 se vyvedl, avšak výhradně díky vnějším a navíc mimořádným vlivům. Na rok 2017 už zase máme slíbený deficit, a to dokonce ve výši 60 miliard korun. Navzdory stále ještě dobíhajícímu hospodářskému růstu.
Není vhodné z pozice vlády si půjčovat, když se ekonomice daří. Vládní investice jsou totiž málokdy tak prospěšné jako investice firem, ani nemluvě o tom, že si naše současná vláda půjčuje nezvykle hodně na rychlé utrácení. Přitom svým zadlužováním bere úvěry firmám, nebo jim je přinejmenším prodražuje (byť jsou u nás v současnosti úroky zatím ještě velmi nízké).
Samozřejmě musíme vždy brát také v úvahu, zda vláda při sestavování rozpočtu na rok následující mohla vůbec s krutou zimou či naopak s úrodou počítat.
Jak tedy vypadá hodnocení Sobotkovy vlády z tohoto pohledu? Tragicky. Přestože rozpočtové příjmy za rok 2013 činily 1092 miliard, rozhodla se Sobotkova vláda utratit v následujícím roce při slušném hospodářském růstu 1 212 miliard. Ale počkejte, v dalším roce to bylo ještě horší. Ačkoli příjmy za rok 2014 činily 1134 miliard, vláda v roce 2015 utratila 1 297 miliard. Je vidět, že její výsledek zachraňoval od katastrofy pouze hospodářský růst, na který hřeší. Až teprve za rok 2016 vláda utratila „pouze“ 1 220 miliard, zatímco příjmy za rok předchozí činily 1 235 miliard.
Hospodaření vlády v roce 2016 tak bylo ovlivněno vyššími příjmy i nižšími výdaji. Nikoli však nižšími výdaji na byrokratický aparát, který naopak průběžně roste, nebo snad dokonce na sociální položky.
Ministr Babiš sám zdůrazňuje, že jsme (ať už byly důvody jakékoli) neobdrželi zhruba 30 miliard korun z „eurofondů“ v roce 2015 a tato suma se tak přesunula do roku 2016. Plusovému hospodaření za rok 2016 tak ve výsledku pomohly pouze „eurofondy“. A to ještě do značné míry ty z roku předcházejícího. Žádná přímá zásluha Babiše, žádná přímá zásluha vlády (tedy kromě dobrého sání z „eurofondů“, tedy z peněz např. německých podnikatelů), žádný plán do budoucna, kdy už nás fondy z Evropské unie zachraňovat nebudou.
Navíc se Babiš chlubil nulovými, či dokonce zápornými úroky placenými investorům při půjčování si. Úroky nebyly záporné pouze nominálně (bez ohledu na inflaci či deflaci), ale i reálně. Proto si prý vláda půjčovala. To je však špatný přístup. Vláda svými půjčkami prostě vždy omezuje objem úvěrů (či zdrojů peněz obecně) dostupných pro podnikatele a zdražuje tak úroky. I v situaci, kdy jsou pro vládu samotnou úroky z půjček záporné a zdánlivě se tak nic neděje. Ve skutečnosti se tím veškeré půjčky v české ekonomice do značné míry zbytečně prodražují. Bez ohledu na to, že jsou zatím stále ještě levné.
Snížení úrokových výdajů je sice jednoznačné pozitivum, ale vláda nemá s úrokovou mírou ze státních dluhopisů (resp. z jejich „obnovování“, refinancování) mnoho společného. Vládě se daří udržovat si poměrně vysokou důvěryhodnost na finančních trzích, ale nízké (až záporné) nominální úroky jsou samozřejmě způsobené primárně ekonomickým vývojem, devizovými nákupy prováděnými Českou národní bankou (která tak znehodnocuje každému z nás českou korunu) včetně spekulací s tím souvisejících a dlouhodobě také povinností či rozhodnutím některých fondů držet ve svém portfoliu právě státní dluhopisy.
Jak už bylo uvedeno výše, velkému přebytku pomohly pouze „eurofondy“. Vliv na pozitivní vývoj hospodaření však měly i další faktory, zejména pak výrazný pokles investic prováděných státem a uvedené nulové (nebo dokonce záporné) úroky ze státního dluhu. Jistě by nikdo nenamítal, kdyby vláda kvůli děravému (deficitnímu) rozpočtu snížila spotřebu (počet úředníků apod.) i investice. Jenže vláda snižuje pouze investice. Zbytečně utrácí v přítomnosti a nemyslí na budoucnost. Investice přitom mají smysl i tehdy, když vláda nestihla projekty na výstavbu dálnic a podobně. Vždycky lze více investovat do hasičských vozů, nemocnic a tak dále. Je to lepší než utrácet za úředníky. Vláda však investice nezvládá. Sama kvůli svému amatérismu nesmyslně na mnoho let pozastavila největší českou investici (ze všech veřejných i soukromých projektů), dostavbu jaderné elektrárny v Temelíně.
Hospodaření vlády však není zdaleka jediným faktorem viditelně zpomalujícího tempa růstu naší ekonomiky. Podnikatelé, logicky zejména nejmenší provozovatelé živností, jsou výrazně poškozováni také prostřednictvím schválených omezení či povinností. Povinná minimální mzda vede průkazně vždy k propouštění. Vláda navíc povinnou minimální mzdu šponuje na neúnosnou úroveň. Současná minimální mzda je ve výši, jaké dlouhodobě nedosahovaly dokonce jednotky procent zaměstnanců a v některých případech se jistě jednalo o celou jejich mzdu (tedy přiznávali všechno). Pokud je zaměstnával drobný živnostník, samozřejmě mu nezbývá nic jiného než propouštění. Naštěstí se minimální mzda netýká živnostníků samotných. Navíc vláda zvyšuje i jednotlivé úrovně tzv. „zaručené mzdy“ (což jsou jakési minimální mzdové tabulky pro jednotlivé typy profesí).
Ačkoli vláda Petra Nečase držela českou ekonomiku i přes probíhající světovou hospodářskou krizi na nízkých mírách dlouhodobé nezaměstnanosti, situace se s příchodem vlády Bohuslava Sobotky a pokračujícím (byť později zpomalujícím) hospodářským oživením nezlepšovala. Dlouhodobá nezaměstnanost zůstává na úrovních vyšších, než na jaké dokázala česká ekonomika poklesnout za vlády Václava Klause.
K tomu si přidejte různé nové náklady a rizika pokut. Náklady na poradce vyplňující kontrolní hlášení, na přípravu na „on-line pokladny“ včetně pořádných tiskáren, stabilního připojení i čteček kódů (protože nově musí být na každé „Babišově“ účtence zveřejněna výše DPH, přičemž potraviny, drogerie, léky, alkoholické nápoje, obědy atd. mají odlišnou sazbu) nebo na nestabilní ceny energií. Zbytečné prodražování energií způsobila již v roce 2005 Poslanecká sněmovna, konkrétně většina poslanců z ČSSD, KDU-ČSL včetně části současné TOP 09, KSČM a US-DEU (proti byli pouze všichni poslanci za ODS). Současná vláda zase z dlouhodobého pohledu pořádně prodražuje cenu elektřiny ve střední Evropě (a potažmo i další zdroje energií) kvůli nesmyslně zmařené energetické koncepci, jak už bylo uvedeno v souvislosti s nepochopitelným zrušením tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Temelíně.
K tomu si přidejme třeba zákaz prodávání zboží o vybraných státních svátcích, pokud má váš obchod velkou podlahu.
Obrovským problémem je také dlouhodobé oslabování koruny ze strany České národní banky. Pomáhá sice vývozcům, ale poškozuje všechny ostatní. Navíc tím však vzniká ohromná ztráta (celkově odhadem již v desítkách miliard korun), protože nakoupené cizí měny nesmějí být investovány příliš riskantně. Je to taková hezká ukázka, jak by naše ekonomika fungovala, kdybychom nebyli na euro pouze navázáni, ale dokonce bychom do eurozóny vstoupili.
Nelze se tedy divit, že naše ekonomika ztrácí svou sílu a nedosahuje růstu, jaký bychom jinak mohli očekávat. Po krátkém hospodářském oživení nás tedy nyní zřejmě, dokonce na rozdíl od Evropské unie jako celku, čekají horší časy.