Česká vláda, to je taková továrna na dobro. Zavilí bojovníci proti korupci, ale i ti, kteří vědí, co je pro nás všechny, hloupé a na život nepřipravené, nejlepší. Pro naše podnikání, pro naše bezpečí, pro naše zdraví… Regulace za cenu vyšších cílů, to je takový vládní plán.

Prvním, kdo regulace zejména pod praporem sociálního inženýrství miluje, je ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Ten si dobře uvědomuje, že na levici hodně rezonuje problém feminismu, a tak aktivně již několik let prosazuje kvóty pro ženy. Podle Dienstbierova „akčního plánu“ by ve vysokých úřednických postech či ve vedení státních podniků mělo být nejméně 40 procent žen do čtyř let. Přestože pro většinu schopných žen je podobné uvažování přinejmenším urážlivé a navíc neexistuje žádný seriózní důkaz toho, že tam, kde pracuje většina mužů, je všechno horší, pan Dienstbier to ví. Diskriminaci odmítá, pokud ovšem není pozitivní, ta se mu líbí.

Dienstbierova stranická kolegyně Michaela Marksová má na ministerstvu práce a sociálních věcí také mnoho příležitostí navrhovat podivuhodné regulace. Před časem přišla s návrhem „povinné rodičovské dovolené pro otce“. Paní ministryně má za to, že ženy jsou diskriminovány tím, že mnohem častěji zůstávají s dětmi doma, a tak se tuto staletou křivdu rozhodla zlomit. Podle posledních vyjádření Marksové by rodičovská nebyla povinná, ale pokud by partneři tuto možnost nevyužili, o část dovolené by přišli. Takže taková oblečená-neoblečená buzerace těch, kteří se chystají mít dítě. Že jste se doma dohodli jinak? Že jste těhotná a chtěla byste s dítětem být doma po celou dobu, než půjde do školky? Nevadí. V ČSSD vědí, co doopravdy potřebujete.

Ve zdravém těle zdravý duch

Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček se již od svého nástupu do funkce snaží prosadit mantru ministrů zdravotnictví, kterou je zákaz kouření v restauracích. Když odhlédneme od debaty o tom, kdo z nás se nerad vrací z nějakého podniku domů v kouřem načichlém oblečení, podívejme se na principiální otázku věci. Tou první je další regulace pro podnikatele, kteří jsou vládě Bohuslava Sobotky dlouhodobě trnem v oku. Ministr financí Andrej Babiš na ně jako na potenciální zloděje valí jednu buzeraci za druhou (stačí jmenovat kontrolní hlášení nebo elektronickou evidenci tržeb). Nyní jim ještě přikazuje, kdo má a kdo nemá do jejich podniku chodit, resp. co se tam smí a co nesmí.

Druhým otazníkem je neustálá snaha nařizovat svobodným lidem, co mají a nemají dělat se svým zdravím. Jedna věc je zákaz kouření, ale kdy zakážeme alkohol? Nedávno se hovořilo i o vyšším zdanění pro nezdravé potraviny. U čeho skončíme? Více zdaníme toho, kdo méně chodí a více jezdí autem, což budeme dokazovat na povinně vlastněném krokoměru? Přikážeme povinnou hodinu tělocviku v pracovní době? Budeme muset z velkých měst jezdit každý víkend na vesnici, abychom náhodou nepřekročili nařízení o dýchání znečištěného vzduchu?

Udávání, urážky a svoboda médií

O tzv. whistleblowerech jsme již psali několikrát. Možnost udávání zaměstnavatele, který má pak člověka zakázáno vyhodit (a když se to stane, práskač dostane zaplaceno), ovšem v návrhu ministra spravedlnosti Roberta Pelikána zavádí zásadní věc: možnost anonymního udání. Proti korupci nás tak budou chránit anonymní (jak se na Facebooku několikrát trefně objevilo – ANOnymní) udavači. To už se několikrát v historii dělo a nikdy to nevedlo k ničemu dobrému.

Pelikán má ale v zásobě ještě jeden návrh, a tím je novela trestního zákona, která má kriminalizovat kritiku sexuálních menšin. Co je to kritika? Jsou to i vtipy? Nebo nemůžeme kritizovat někoho s jinou sexuální orientací? Podobné zákazy nikdy nepovedou k lepšímu přijímání těchto menšin, k těm vede pouze tolerance a vyspělost společnosti. Hrozby vězením či pokutou nic dobrého nepřinášejí, a už vůbec ne v zemi, kde existovala Česká soda. Jak rychle by dnes byla ochránci korektnosti zakázána?

Když se zapojí komunisté

Posledním zajímavým návrhem je v tichosti prosazená novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi se do ní celkem bez potíží podařil prosadit „náhubkový zákon“. Mezi trestné činy se tak nově zařadila i tzv. pomluva se sankcí zákazu činnost až dvacet let. Proti tomuto návrhu se postavila například Unie vydavatelů, která varovala, že může dojít k lavině udání a trestních řízení, které i kvůli nutnosti vynakládat velké finanční prostředky mohou být likvidační. Pokud tedy například někdo napíše, že pan Ondráček je komunistický fízl, může počítat s tím, že brzy stane u soudu – nejen on, ale také jeho vydavatel. A že by kvůli tomu jeho noviny mohly skončit (pokud by to nebyla pravda).

Je s podivem, že se proti návrhu postavily pouze kluby ODS a TOP 09. Dvacet šest let po Sametové revoluci nejradikálnější komunisté prosazují návrhy zákonů, které zasahují do svobody médií a vše prochází naprosto tiše, i díky vyvolávání pseudoproblémů lidmi jako Dienstbier nebo Marksová. Až se veřejnost začne zajímat o opravdová ohrožení svobody, mohlo by už být pozdě. Nejedná se totiž jen o svévolné zásahy policie nebo chování prezidenta Miloše Zemana, ale o postupné a tiché kroky vedoucí k tomu, že stát bude rozhodovat úplně o všem.

Johana Hovorková
Johana Hovorková
Redaktorka deníku FORUM 24
Další články autora