Hranice přijatelného v české politice se posouvají. Nenápadně, postupně, ale jistě.
Nejdříve to odnesla minulost. Někdejší členství politiků či dokonce členů vlády v KSČ? Nejprve se začalo přehlížet partajničení v těch „slušnějších“ dobách, vysvětlované buď mladistvou naivitou jedince, nebo naivitou doby v éře Pražského jara. Teď už se to neřeší skoro vůbec, i když jde o vstup do Strany v dobách nejtužší normalizace, anebo koncem zatuchlých 80. let. A spolupráce s StB? Dřív nesmazatelný škraloup a nepřekročitelná červená line. A nyní – podle dobových dokumentů sice spolupráce zjevná, ale dotyčným zpochybňovaná, oficiálně neprokázaná, po soudech vláčená… takže vlastně jakoby nic. A že se to týká premiéra? Nic, je to přeci kampaň, jedeme dál.
Premiér v akci 1+1
A pak je tu přítomnost. Vítěz voleb má mít právo sestavovat vládu, to je logické a správné (byť ne automatické, protože v poměrném systému jde i o schopnost dosáhnout většiny, nikoliv nutně o prvenství na pásce). Ale budiž, zvlášť pokud je vítězství tak přesvědčivé, odstup před ostatními dostatečný, a hlavně jestliže je role vítěze v sestavování vlády prakticky nenahraditelná. Jenže je tu ta zpropadená většina. Ve sněmovně je sice dalších osm stran, existuje hned několik koaličních variant, jenže vítěz chce tak moc vládnout sám…
Vyjednávání se často táhnou týdny či dokonce měsíce a začíná se pokusem o sestavení funkční koalice, teprve pak přijdou na řadu nestandardní varianty – menšinová či jednobarevná vláda. U nás se začalo od konce, občas jen naoko zazněl nějaký výkřik do médií, s kým ano, s kým ne. A k tomu prezidentský bianco šek na dva pokusy – jako by to byla nějaká akční nabídka v obchodě, a nikoliv klíčový ústavní akt. Jistě, už jsme u nás zažili, že druhý pokus dostal i po prvním neúspěšném tentýž premiér, ale nikoliv v balíku 1+1.
Nostalgie po Bohumínu
Komunisté či jiní extremisté u moci, byť nepřímo? Ve vedení sněmovny jsme si už na ně zvykli, ale přiblížit je výkonné moci je přeci jen něco jiného. A není to jen pouhý instrumentální krok. Ještě k moci ani nepřičichli a už se jim jde na ruku zdaněním církevních restitucí. Kdeže jsou ty doby, kdy se ještě mluvilo o bohumínském usnesení, kterým si s nimi i ČSSD zapověděla paktování (mimochodem nejen na vládní úrovni, jak se to postupně jejím předákům podařilo interpretovat). A příště může být třeba soudružka Semelová ministryní školství. Vždyť zkušenosti má…
Trestně stíhaný premiér? Jaká překážka? Na presumpci viny u politiků zapomeňte, teď i u nich platí presumpce neviny, protože pouze blbec přeci nemění své názory. Hlavně, když je prezident (momentálně) na mojí straně a moje strana – pardon – hnutí si to žádá. Takže proč tuto překážku odstraňovat. Drobná potíž, jako je ústava a její ustanovení o tom, jak má vláda vznikat a potažmo, za jakých podmínek má existovat, se nějak vyřeší. Zvlášť, když na Pražském hradě sedí „ústavní kreativec“ a v čele vlády je kreativec v oboru pravidel.
„S důvěrou, nebo bez. Nevidím v tom rozdíl.“
A nemusíme chodit daleko. Andrej Babiš poskytl rozhovor sobotnímu deníku Právo, z nějž se nejvíc citovaly pasáže týkající se předčasných voleb. Pozornosti by ale neměla uniknout ještě jedna, dlouhodobě zásadnější pasáž. To, když se ho redaktor ptá, zda by neměl úsilí vyvíjet směrem k získání důvěry ve Sněmovně. Nejlépe asi citovat doslovnou odpověď: „S důvěrou, nebo bez důvěry, makat budeme stejně. Nevidím v tom rozdíl. Hlavně si myslím, že nám lidé věří, a to je ta podstatná důvěra. Občané vidí, že konečně někdo bojuje za zájmy ČR.“ A ještě jedna pozoruhodná citace. Na otázku, zda není určitým problémem ústavní podmínka získání důvěry, dotyčný odpověděl: „Kde jste to četl? To v ústavě napsané není.“
Jakkoliv to může znít silně, zde se už nahlodávají samotné principy ústavnosti a doposud prakticky všemi respektované pravidlo, že voliči zvolí parlament, z nějž pak vychází moc a legitimita vlády. Jak vidno, někomu úplně stačí dostat dost hlasů. Ale i kdyby jich byla absolutní většina, nemůže to stačit, dokud za vládou nestojí i nadpoloviční většina parlamentu. Zapadá to ale do jiných výroků a tendencí: od bagatelizace parlamentu („žvanírna“), přes snahy o jeho oslabení (polovina poslanců, zrušený Senát) po posilování přímé demokracie a obcházení institucí (zákon o obecném referendu, odvolávání politiků apod.).
Vláda se pak z hlediska legitimity připodobňuje instituci přímo voleného prezidenta, jen s mnohem většími pravomocemi. I z toho možná pramení podobný pohled Andreje Babiše a Miloše Zemana na politický svět – krásný nový svět. Čeho se ještě dočkáme?
