Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také novinář Dušan Šrámek.

Letošní volby budou především o tom, zda se podaří udržet zbývající rezidua každodenní lidské svobody, liberální společnosti, právního státu a tržní ekonomiky anebo nás vítr zavane kamsi do systému asijských stepí, střiženého stále výrazněji degenerujícími tendencemi Západu.  Náběh k tomuto smrtícímu koktejlu byl namíchán již před čtyřmi roky, kdy do společenského života vtrhla politická divize holdingu Agrofert, známá spíše pod marketingovou značkou ANO 2011. Klasické politické strany především akcentují sociální a politické zájmy svého voličského elektorátu. To neznamená, že mohou prosazovat i určité lobbistické zájmy těch sociálních skupin, které souzní s jejich politickým zaměřením. Občanské pravicové strany budou logicky bojovat za zájmy podnikatelů a živnostníků, odbory jsou tradiční doménou stran levice.  Je to přirozený symbiotický vztah, a pokud se nezvrtne ve vysloveně korupční jednání, je to v pořádku. ANO je ovšem klasický projekt oneman party, projekt, založený a udržovaný pouze ekonomickými, mocenskými a politickými zájmy jednoho člověka, který zároveň patří k nejbohatším podnikatelům a největším zaměstnavatelům ve státě – Andreje Babiše. Jeho role je o to nebezpečnější, že k prosazování svých zájmů – likvidaci ekonomické konkurence a politických rivalů neváhá zneužívat i část mocenského aparátu, především části policejního sboru a vedení státního zastupitelství, ale i daňové správy, které téměř čtyři roky šéfoval. Obviněním z dotačního podvodu pochopitelně jeho zájem na úplném ovládnutí represivních složek státu ještě vzroste.

Právě to je jedna z nejzásadnějších hrozeb, která z výsledku říjnových voleb plyne. Nejde totiž jenom o Babišovy zájmy, o to, zda mu OČTŘ vyjdou vstříc v jeho boji proti oponentům a při řešení problémů s aktuálním trestním řízením. Jde o celé nastavení mantinelů trestní politiky a právního státu. Jestliže si policie, státní zastupitelství a soudy zvyknou jít na ruku nejmocnějšímu muži v zemi, znamená to, že ohýbání práva se jim stane pravidlem, a ohrožen se tak může cítit každý občan bez rozdílu. Zničující by bylo pro stabilizaci středních vrstev i další tažení proti malým a středním podnikatelům, tak jak je rukou nerozbornou provádělo ANO i ČSSD, ať již formou restrikce a regulace podnikatelské činnosti, neustálým zvyšováním minimální mzdy a dalších zaměstnaneckých benefitů či plíživému zvyšování komfortu dlužníků na úkor věřitelů.

To už ale není jenom o nejmocnějším muži v zemi. Nebezpeční plynoucí z Babiše a jeho kasárensky řízené sekty bohužel zastírá daleko závažnější problémy, o nichž budou nadcházející volby rovněž, a které kvůli tomu zůstávají stranou mainstreamových diskusí. Těmi jsou další směřování České republiky jak v zahraniční politice, tak v domácí. V zahraniční politice to bude především boj o míru závislosti na mezinárodních subjektech. Jak reálné mohou být obavy o to, že by mohly být zpochybněny naše spojenecké závazky a hodnotová orientace státu směrem k Rusku a Číně? Riziko takového výboje se značně přeceňuje, především proto, že zde neexistují relevantní politické síly, které by náš polistopadový vývoj v zahraniční politice zpochybňovaly. Nicméně, určité pokusy o změnu by skutečně mohly nastat, zvláště pokud by došlo k nějakému typu koaličního vládnutí komunistů a okamurovců s předpokládaným vítězem voleb. Těžko lze však předpokládat, že by se přetavily v nějaké konkrétní legislativní či institucionální akty.

Ten hlavní Rhodos nás ale čeká ve vztahu k Evropské unii, zvláště poté, když německo-francouzský tandem zahájil bezohlednou cestu za federalizací. Evropská unie už dávno není prostorem svobody a liberální tržní ekonomiky. Socializující tendence v hospodářství, snahy o zglajchšaltování daňových a sociálních a nejnověji u azylových systémů jednotlivých států jsou doprovázeny nerespektováním základních pravidel fungování, ať již jde o dodržování rozpočtových mechanismů, dublinských smluv, či přerozdělovacích pravidel v rámci krachujících států. Sny o tom, že budeme-li v tvrdém jádru, budeme mít větší možnost rozhodovat, jsou chimérické stejně jako sny Edvarda Beneše o budování mostů mezi Západem a Východem. O to horší je, že z EU k nám zároveň čím dál tím více proudí snaha o zavádění nejrůznějších módních levicových konstruktů, jako je multikulturalismus, vliv politicky orientovaných neziskových organizací na řízení státu a určování jeho agendy, gendrismus, boj s globálním oteplováním.  A o tom především budou příští volby, byť ve veřejném diskursu převládá co s jedním neřízeným a nebezpečných oligarchou. Jenomže Babiš pomine, aniž by měl šanci radikálně změnit směřování tohoto státu a osud jeho občanů. Ty ostatní naznačené problémy ale v sobě tento potenciál mají.