Vichřice utichla. Geert Wilders „nerozvrátil evropský řád“. Voliči dali nejvíce hlasů středně pravicové Lidové straně pro svobodu a demokracii (VVD) premiéra Marka Rutteho. Podle některých je ale skutečným vítězem voleb právě Wilders. Kdo všechno tedy vyhrál?

Když si čtenář pročítal minulý týden zahraniční média, mohl nabýt dojmu, že případným vítězstvím Geerta Wilderse v nizozemských volbách skončí svět, jak ho známe, ačkoli Wildersovy preference týden před volbami značně klesly a jeho koaliční potenciál byl od začátku de facto nulový.

To se pochopitelně nestalo a tatáž média teď slaví, že voliči vystavili Wildersovi symbolickou stopku a zabránili nástupu populismu, xenofobie, extremismu a tak dále. Ale ve volbách nešlo jen o Wilderse (ačkoli se to na první pohled mohlo zdát), jak ukazuje například rekordní úspěch Zelené levice.

Samí vítězové

Je ale skoro úsměvné, kdo všechno se považuje nebo je považován za „skutečného vítěze holandských voleb“. Tak popořadě.

„Raději bychom byli první, ale VVD ztratila osm křesel a my pět získali. Takže my nejsme strana, která prohrála. A Rutte se mě ještě nezbavil,“ prohlásil lídr Strany pro svobodu (PVV) Geert Wilders už ve čtvrtek. „Jsme nejsilnější strana, ale zároveň jsme vítězná strana s druhým nejnižším počtem mandátů v historii,“ konstatoval Rutte, který po skončení voleb vytasil jedno zajímavé tvrzení. Podle něj Holanďané vystavili stopku „špatnému populismu“, čímž implicitně naznačil, že existuje i něco jako dobrý populismus, kteréhožto je sám představitelem. „Na konci šedesátých se v Československu mluvilo o socialismu s lidskou tváří, teď se tu mluví o populismu s lidskou tváří, který reprezentují hlavně VVD a CDA,“ ironizoval Rutteho Mark Krenneburg, komentátor listu NRC Handelsblad.

Najdou se i hlasy, které tvrdí, že Wilders stejně vyhrál. Získal dvacet křesel, což je o pět více než v minulých volbách. Wildersovi se navíc podařilo vyostřit politickou rétoriku v zemi a diskusi otočil směrem k imigraci a islámu, čímž podle svých odpůrců oslabuje holandský (neřkuli) evropský liberální řád. „Wilders nechtěl do vlády. Chtěl, aby dvě hlavní mainstreamové pravicové strany (VVD a CDA) říkaly a dělaly to, co si přeje on sám. V tomto smyslu už volby vyhrál,“ míní politolog André Krouwel v narážce na to, jak CDA, premiér Rutte i další strany před volbami hrály na národní notu – CDA přišla s nápadem povinného zpěvu holandské hymny ve školách, což je v Holandsku dost odvážný tah, Rutte si zase zaplatil inzerci se vzkazem pro imigranty: „Buďte normální, nebo jděte pryč.“ To byl nejspíše pragmatický krok, jak sebrat vítr z plachet Wildersovi.

Je však trochu riskantní, pokud ostatní strany své sliby nedodrží, může to v příštích volbách Wilderse ještě více vystřelit. Navíc bude v opozici, kde může ustavičně kritizovat politické neúspěchy svých soků. Wildersovi sedí role plamenného řečníka a provokatéra.

Z nouze ctnost

Jenže opravdu je pro něj třináct procent hlasů takový úspěch? Ano, získal křesla, ale vezměme v potaz, že nacionalistické strany jsou v Evropě na vzestupu, migrační krize ovládla veřejný diskurz, podpora přijímání uprchlíků stále klesá a hrozba teroristických útoků ze strany islámských radikálů rozhodně neutichla. Britové si navíc loni v létě odhlasovali rozvod s EU a do Bílého domu se dostal Donald Trump. Pět křesel navíc musí být za daných okolností pro Wilderse hořké zklamání, ať už svou porážku podá novinářům a voličům jakkoli.

Problémy, na které Wilders poukazuje, však rozhodně nevymizí, a je na ostatních stranách, jak se s tím poperou. „Rutte to ustál, ale společenská nespokojenost s nekontrolovanou imigrací, špatnou integrací a politikou Bruselu nikam neodchází,“ napsal politický komentátor Roderick Veelo.

Zelená mánie a Turci vpřed

Dalším „vítězem“ nizozemských voleb je Zelená levice, která mnohonásobně zvýšila počet svých poslanců, pod vedením charizmatického Jesseho Klavera oslovila zejména mladé voliče. Partaj, která vznikla sloučením více či méně socialistických a radikálních uskupení, poskočila na čtrnáct křesel v parlamentu. Tahounem je teprve třicetiletý Klaver, který má snad vše, co si současný progresivní politik může přát: exotické předky, atraktivní vzhled, úspěch na sociálních sítích a dostatečné sebevědomí.

Evropská levicová média našla v Klaverovi novou rockovou hvězdu, která nápadně připomíná kanadského premiéra Justina Trudeaua. Podle fanoušků se mu podařilo zastavit „křiklavého populistu Wilderse a jeho xenofobii“. Jeho skalní příznivci jdou ještě dále a dokonce Klaverovi přezdívají „Jessiah“. „Musíte se zaměřit na sociální a ekonomická témata. Když jsem mluvil s fanoušky strany Geerta Wilderse, konverzace vždycky začínala islámem, migrací, uprchlíky a tak podobně. Ale za pár minut se hovor stočil na bydlení, příjmovou nerovnost a kvalitní zdravotnictví, které si často nemohou dovolit,“ popsal holandským médiím jasně prouprchlický Klaver. Přeje si koalici, ve které by seděla jeho strana, ale nikoli vítěz Rutte.

To by se mu mohlo vymstít, pokud Rutte najde potřebné mandáty jinde a do vlády ho nepřizve. Mark Rutte bude nyní nejspíš budovat koalici s Křesťanskodemokratickou výzvou (CDA) a sociálně liberálními Demokraty 66, což je kombinace, jež dohromady čítá 71 křesel. Chybí jim tedy pět mandátů a do vlády tak musí přizvat nejméně jednu další stranu. Vyjednávání potrvá dlouho, což je ostatně v Holandsku zvykem, rekord činí 208 dní.

V neposlední řadě je pak „vítězem“ voleb strana pro holandské Turky Denk, která získala tři mandáty a v nizozemském parlamentu zasedne poprvé. Kritiky je považována za chapadlo tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, jehož diplomatická kanonáda proti Holandsku podle nizozemských médií přihrála hlasy jak Denkovi, tak Wildersovi.

Mezi úspěšné lze připsat také poněkud obskurní Stranu za práva zvířat, jež získala pět křesel, a euroskeptické populisty FvD Thierryho Baudeta, kteří se navzdory očekávání dostali do parlamentu. Totálně propadla Strana pracujících, která získala o 29 křesel méně než v minulých volbách.

Francouzský test

Vzrušení z holandských voleb však postupně opadá a pozornost Evropy se přesouvá ještě více na západ. Za úspěch považuje volební výsledek Geerta Wilderse i kandidátka na francouzskou prezidentku Marine Le Penová, která si brousí zuby na Elysejský palác. „On posílil a strany u moci ztratily,“ komentovala výsledek voleb. „To je pro Wilderse extrémně pozitivní, což je důkaz dosahu našich společných idejí napříč evropskými zeměmi,“ dodala. Její hlavní sok Emmanuel Macron kontroval, že „Nizozemsko ukázalo, že nástup extrémní pravice ještě není jasná věc, a progresivní strany získávají na síle.“

Marine Le Penová má ale o poznání větší šanci vládnout, než jakou měl Wilders, nemluvě o tom, že francouzský prezident má široké pravomoci a země galského kohouta patří mezi nejdůležitější hráče na světové politické scéně, na rozdíl od Holandska. Při vší úctě k zemi tulipánů, skutečný test takzvaného liberálního řádu přijde v květnu ve Francii.