Co číst na přelomu osmičkového a devítkového roku? Třeba knihu Mnichov – Krize appeasementu (naleznete i na našem e-shopu). Autor David Faber ji věnoval své matce, která vzpomínala na české uprchlíky v Birch Grove. V ​​Sussexu, panství Harolda Macmillana (který sám byl odpůrce appeasementu), bylo čtyřicet z nich během krize ubytováno. Faber stále cítí hanbu za Mnichov a za chování Nevilla Chamberlaina. Jeho kniha velmi podrobně den za dnem a nakonec i hodinu po hodině  vypráví o diplomatických manévrech, které předcházely Hitlerově dvoufázové invazi do Československa.

Ač jsou to věci známé těm, kdo mají o tehdejším dění povědomí, je třeba připomenout, jak to bylo s tehdejší „zradou“ ze strany Francie a Anglie. Slovo zrada se dá použít na Francii, která měla s Československem spojeneckou smlouvu, které se nedržela. S Anglií jsme žádnou takovou smlouvu neměli, takže z její strany to nebyla přímo zrada, ale zaslepenost doprovázená diplomatickým lhaním, jak bude ještě níže řečeno.

Francouzi si toho byli dobře vědomi, jak je z knihy patrné. Francouzský premiér Daladier byl stále na pokraji zhroucení a francouzský postoj byl ostatně celou dobu plný kolísání. Zdá se, že kdyby Daladiera Británie podpořila, možná by do toho Francie šla. Pro Hitlera by to byl nejspíš šok, což neznamená, že by během několika dní nebylo Československo obsazeno, protože by obě velmoci zřejmě nedokázaly reagovat dostatečně rychle. Jak je ale patrné, války se obávali i lidé jako Göring a mnoho generálů wehrmachtu, kteří Hitlera nesnášeli.

Ze strany Německa hrálo od samého počátku důležitou roli lhaní. Oficiální zdůvodnění, že jde o útisk 3,25 milionu sudetských Němců v zemi, kde žilo 7,5 milionu Čechů, bylo ovšem jen falešnou záminkou. Němci dobře věděli, přes všechny negativní pocity, které příslušníci někdejší většiny, kteří náhle byli menšinou, mohli mít, že s nimi nebylo špatně zacházeno. Jejich životní úroveň a svobody byly mnohem větší než v samotném hitlerovském Německu. Hitler prahnul po Škodových závodech vyrábějící munici a chtěl Československo jako odrazový můstek pro útok na Sovětský svaz.

Tehdejší britský premiér Neville Chamberlain nevychází z líčení v této knize vůbec dobře. Několikrát je tam obviněn ze lži. Například ve sněmovně na konci července 1938 tvrdil, že vikomt Walter Runciman, kterého poslal do Československa rozhodovat o nárocích sudetských Němců, odjíždí na žádost československé vlády. Ve skutečnosti to byla britská iniciativa. Ne nadarmo se vyjádřil jeden český úředník ministerstva zahraničí, že se s hlavou československého státu zachází, jako by to byl negerský náčelník vládnoucí nějakému problematickému kmeni v koloniích. Runciman hodně pobýval mezi sudetskými Němci, věnoval se lovu a navíc tušil, že jeho mise nemá smysl. A to se ještě nevědělo, že vůdce sudetských Němců Konrad Henlein dostal od Hitlera pokyn odmítat veškeré nabídky od československé vlády. Už v květnu 1938 Hitler vyhlásil, že Československo bude zničeno, a nic jiného ho nezajímalo. Všechno ostatní byl jen podvod.

Nakonec premiér Chamberlain navrhl mezinárodní komisi, aby sudetoněmeckou otázku vyřešila. Velvyslanec v Londýně Jan Masaryk charakterizoval tuto iniciativu tak, že je „asi tak pevná, jako erekce sedmdesátiletého muže“. (Chamberlainovi bylo tehdy 68).

Za osudové lze pokládat, že se premiér rozhodl odjet osobně jednat s Hitlerem. Dokonce kvůli tomu porušil svou zásadu a poprvé v životě letěl na takovou vzdálenost letadlem. Hitler při dvou setkáních v Berchtesgadenu (15. září) a potom v Bad Godesbergu (22. září) dokázal Chamberlainem manipulovat pomocí agresivity, výhrůžek a lichocení. Premiérovo okolí s hrůzou přihlíželo, že Chamberlain Hitlerovi věří a nedokáže si jako gentleman představit, že mu diktátor sprostě a cynicky lže. (Winston Churchill návštěvu označil za „největší blbost, jaké se kdy někdo dopustil“.)

Chamberlain ještě po mnichovské dohodě požádal Hitlera, aby podepsal další kus papíru o zajištění míru, což Hitler ochotně udělal a pak to komentoval: „No, on to byl tak milý a starý gentleman, že jsem si říkal, že mu jako suvenýr dám svůj autogram.“ Zatímco premiér si stále myslel, že na Hitlera zapůsobil, vůdce se mu posmíval i před svým komorníkem. „Dal jsem mu houby s octem. V blízké době mě už znova nenavštíví.“ Mussolini poznamenal, že přece „nelze odmítnout sklenici limonády žíznivému člověku“.

Po skončení mnichovských jednání (o kterých je v knize až v závěru, byť kniha nese název Mnichov) pronesl Hitler k Ribbentropovi, že proti němu vždycky stály samé nuly. (Ribbentrop sám byl ovšem nula. Nejen v této knize, i jinde bývá líčen jako hloupý člověk, který je pořád mimo hlavní dění, protože důležité věci se dějí jinde. I tak ho v Norimberku pověsili.)

Otázka, která tu zaznívá ohledně Mnichova, není, zda by bylo rozumné, aby Británie vyhlásila v říjnu kvůli Československu válku Německu, ale zda by zachování pevného postoje vůči Hitlerovi v této době mohlo nacisty odradit od útoku na Československo. Ve wehrmachtu byly síly, které doufaly, že Británie bude takový kurz sledovat. Hitlerovi se podařilo využít některých skandálů a vyměnit špičky armády a nahradit je poslušným Keitelem. Generálové se pak už báli víc Hitlera než hrozby válečné prohry.

Pointou knihy, kterou vnímáme skoro od počátku četby, je, že Československo bylo bez podpory už před Mnichovem. Hitler byl odhodlán rozbít Československo prakticky za každou cenu a Chamberlain se nechtěl za žádnou cenu dostat do války. Jen málo lidí, jako byli například Churchill nebo Anthony Eden, měli ve věci jasno.

Ve svém komentáři ke knize píše britský The Telegraph, že „appeasement byl neúspěch, ale alternativní politika by neodvrátila válku a možná by ji vyvolala příliš brzy“. S poznámkou, že to není mínění autora, The Telegraph uvádí:  „Vnímání Chamberlaina jako prosebníka u Hitlera, jeho zdánlivý triumf jako mírotvůrce a následné odhalení Hitlerovy podvojnosti, to byly pravděpodobně všechno nezbytné předpoklady pro zmobilizování veřejného mínění pro válečné úsilí po roce 1939.“

Faber podle listu také nezmiňuje, že předtím, než odletěl 29. září do Mnichova, dostal premiér zlověstně znějící souhrn informací o britské letecké síle od sira Charlese Bruce-Gardenera, vůdce sdružení výrobců letadel. Tam se říkalo, že „zařízení, které má RAF k dispozici jak v typech, tak číslech, je mnohem nižší, než je tomu u německého letectva“. Dokonce i sir Hugh Dowding, který úzkostlivě čekal na další spitfiry, pronesl po návratu Chamberlaina slova: „Díky Bohu.“

To všechno ale nic nemění na tom, že se Chamberlain choval jako pošetilec, který se nechal obelhat. Nebyl ovšem sám, kdo se jeví jako trochu pomatený. Lady Nancy Astorová, která stála za Chamberlainem a kritizovala Churchilla, se pustila do Harolda Macmillana, který na svém panství ubytoval české uprchlíky ze Sudet. Astorová v poslanecké sněmovně řekla, že Češi jsou komunisté a mají být posláni do Ruska. Citlivější povahy by snad některé věci z nedávných dějin ani neměly vědět, aby nepropadly zoufalství a cynismu.

Přinejmenším je vidět, poněkud zjednodušené uvažování provází osudy malých států, politiku velmocí a uprchlickou politiku odjakživa.

David Faber: Mnichov – Krize appeasementu. Praha, Bourdon 2015. Přeložil Šimon Trusina. 512 stran.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora