Evropská unie sdružuje 28 států, z nichž dva jsou stálými členy RB OSN. Reprezentuje půl miliardy lidí a je ekonomickou supervelmocí. Přesto v mezinárodní politice hraje jako celek podružnou roli. Malá váha eurounijní zahraniční politiky a diplomacie je zjevná nejen v politice například vůči Rusku nebo Číně. Neschopnost něco změnit třeba na Blízkém východě je flagrantní. Zatím poslední, ale příznačnou epizodou, byl pokus zemí EU o navázání dialogu se severokorejským režimem.

V Pchjongjangu sídlící zástupci sedmi zemí EU (včetně našeho velvyslance) měli v září v Pchjongjangu nejméně dvě jednání na tamějším ministerstvu zahraničí. Jakožto členové EU žádali o přijetí u „vysokého politického představitele“. S jistou trpkostí pak oznámili světu, že jejich žádost byla oslyšena a byli přijati jen na úrovni ředitele odboru MZV. Co přesně chtěli hostitelské zemi sdělit, o tom moc nevíme, ale týkalo se to současné napjaté situace a soustavného porušování všech dohod ze strany KLDR. Akce byly koordinované s bilaterálními snahami Francie a Velké Británie (ty zase postupují v souladu s USA), o jejichž výsledcích také není nic bližšího známo.

V diplomatické relaci s KLDR je obvyklé a v zásadě povinné nemluvit o ničem podstatném veřejně, protože by to mohlo korejské straně dát záminku k ukončení komunikace. Zveřejnění zprávy o pokusech unijních zastupitelských úřadů zřetelně odráží míru frustrace evropských diplomatů. První neúspěch je neodradil, druhý už „nevydýchali“. Zveřejněním si zřejmě na nějakou dobu zavřeli dveře na MZV. Ale možná jim Korejci sdělili, že už zavřené jsou a oni s pocitem, že už nemohou nic pokazit, severokorejskou stranu „práskli“. Ta si z toho asi moc vrásky nedělá.

Po pravdě řečeno, divím se, že byli překvapeni úrovní přijetí na MZV. Tak to totiž v diplomacii chodí, je to běžná rutina. Jejich reakce proto asi není údivem z úrovně přijetí, ale je to hlavně zklamání z nulového výsledku.

Je zcela normální, že velvyslanec, pokud přichází s nějakou pracovní záležitostí, je přijímán ředitelem příslušného teritoriálního odboru. Ten je totiž jeho partnerem. Dělá se to tak u nás a dělá se to všude na světě.

Běžné záležitosti týkající se provozu mise se řeší s ředitelem protokolu, bilaterální pracovní záležitosti s ředitelem teritoriálního nebo jinak příslušného odboru, záležitosti většího politického významu (zejména v bilaterální relaci) s vrchním ředitelem nebo obdobně vysoko postaveným úředníkem. Jen výjimečně bývá velvyslanec přijímán náměstkem nebo dokonce ministrem. Úroveň přijetí je také vždycky jasným signálem, jak příslušnou relaci nebo velvyslance hodnotí domácí strana.

Z úrovně přijetí vyplývá, že zástupci EU nebyli považováni za stranu v projednávané záležitosti. Byli prostě skupinou diplomatických zástupců sedmi států, kteří byli přijati hromadně. V KLDR dobře vědí, že existuje společná bezpečnostní a zahraniční politika EU a že existuje Evropská služba pro vnější akci. Dali však jasně najevo, že to pro ně nehraje žádnou roli.

Samozřejmě že chtěli EU podráždit a lehce urazit, jenže s tím se dalo předem počítat. „Objevné“ sdělení, že Korejci „chtějí jednat jen s USA“, je pravdou známou už nejméně dvacet let. Nemají žádný spor s EU, která je ale vystavila sankcím, a tak si její velvyslanci mohli popovídat jen s ředitelem odboru. Diplomati si obyčejně nenadávají, dovedou totiž druhého vykázat do patřičných mezí jemnějšími prostředky.

Z epizody není třeba dělat dalekosáhlé závěry. Korejská strana v klidu vyslechla diplomaty unijní sedmičky a sdělila jim svůj postoj. Dala tím také najevo, že hlavní břemeno nesou USA a že je jen na nich, jak se bude situace na Dálném východě dál vyvíjet. Evropská diplomacie by si z toho měla vzít ponaučení.

Pokud chce dosáhnout nějaké změny v chování KLDR, musí nejen jasně a důsledně podporovat USA. Jistě, v situaci, kdy americký prezident tweetuje o sto šest a hlasitě zpochybňuje jednání s KLDR, to není snadné. Jenomže tichá diplomacie se neprovozuje jen mezi dvěma stranami konfliktu. Ve hře je zapojeno mnohem víc hráčů a na některé z nich má EU (nebo někteří její členové) velice silný vliv. Válka, i ta diplomatická, se nevyhrává jen na frontě, ale i v zápolí.

Kdo vlastně potřebuje KLDR a k čemu? Kdo všechno může mít zájem na jaderné KLDR? Kdo všechno může těžit ze současné křehké situace? Kdo všechno pomáhá obcházet sankce? Kdo vlastně v KLDR těží z humanitární pomoci a z činnosti agencií OSN? Kdo všechno kšeftuje se zbraněmi, elektronikou, palivy, chemickými substancemi, koho cvičí korejští specialisté na diverzi a špionáž? Kdo ve světě zaměstnává severokorejské občany, jejichž platy si ponechává režim? To všechno jsou slabé body severokorejské aktivní obrany, protože se nenacházejí na severokorejském území.

Postupnou likvidací těchto zdrojů a cestiček je možné režim poškozovat tam, kde si to nejméně přeje – v jeho vojenské a technické kapacitě. Není třeba zemi bombardovat a vypálit, ale je možné ji dusit ekonomicky a znemožnit její technický rozvoj. Ostatně i Číňanům a Rusům už dochází s Kimem III. Rakeťákem trpělivost.

Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora