Přesně před sto lety, 11. ledna 1919, zavedl bolševický režim v Rusku opatření s velmi zvláštním názvem. Říkalo se tomu „prodrazvěrstka“. Režim měl zkratky rád a některé působí jako parodie, ale bylo to myšleno vážně. V tomto případě šlo o zkrácení ze slov „prodovolstvennaja razvjorstka“, tedy povinné odvádění zemědělských přebytků. V podstatě to byla konfiskace části úrody za fixní ceny.

Fungovalo to tak, že sovětská vláda podle toho, jak se povedla sklizeň, jaké byly zásoby a spotřební normy, nařídila, kolik obilí a píce musí odvést každá gubernie.

Nový režim potřeboval zajistit zásobování měst a armády a protože se skoncovalo s kapitalistickým trhem, přišlo direktivní řízení. Zásoby obilí se tehdy tenčily a ve městech hrozil hlad, protože místa, kde byla úroda, byla od centra bolševické moci vzdálena. K obilí a píci se pak přidalo ještě zabavování brambor a masa a nakonec prakticky všech zemědělských produktů.

„Teoretickým cílem této nepříliš jasně formulované ekonomické politiky byla ‚likvidace ekonomické moci vykořisťovatelských tříd a nahrazení starých výrobních vztahů novými, socialistickými‘. Ve skutečnosti však šlo o systém, který měl překonat stav krajního nedostatku potravin i průmyslových výrobků všeho druhu, a také o způsob, jak administrativně udržet výrobu aspoň části průmyslových podniků, zejména těch, které zaopatřovaly potřebu armády. (Zrod velmoci: Dějiny Sovětského svazu 1917-1945)

Jak se dalo čekat, rolníkům se konfiskace moc nelíbily a pokoušeli se odporovat. Takoví pak byli označeni za sabotéry a spekulanty. Když se blížil konec občanské války, nařízení ztratilo význam. Nápachalo však škody v zemědělském sektoru a vzbudilo velkou nevoli mezi rolníky.

Máme tehdejším bolševikům vyčítat, že řešili direktivním válečným hospodářstvím jistě zoufalou situaci? Za válečného stavu se nikde nežije snadno a lidé jsou i demokratickými vládami nuceni dělat věci, které dělat nechtějí, nebo dělají velmi neradi. Specifikum komunistického režimu je v tom, že si prvky válečného stavu dokáže udržet velmi dlouho i v době, kdy se už jinde žije normálně. Stídají se při tom období uvolnění a nových represí. Po době Nové ekonomické politiky, kterou Lenin zavedl, aby si hospodářství trochu oddychlo, přicházely zase časy dalších represálií, především známý boj proti kulakům, který stál mnoho lidí život a zemědělství devastoval. Tento model se pak povedlo sovětským komunistům exportovat do dalších zemí, kterých se zmocnili.