Ve Valdštejnské jízdárně až do konce léta vystavuje František Skála – výtvarník, hudebník, performer, osvícený sběratel. Zručný řemeslník a především mystifikátor s fantazií.

Výstavu lze chápat jako takovou jarní procházku zákoutími umělcovy mysli. Prostor je rozdělen do několika menších expozic, monumentálnější díla jsou prezentována samostatně, což místy působí, jakoby ani nebyla součástí, ale stálým inventářem výstavních prostor.

Hned u vchodu se nachází Musaion, kabinet kuriozit. Temný, slabě osvětlený kout, ve starobylých vitrínách namačkané exponáty, vše navozuje atmosféru zaprášeného muzea, ale něco je přece jen jinak. Stejně jako například u Jana Švankmajera se díváte a nejste si jistí, jedná-li se o sběratelské předměty v pravém slova smyslu.

Člověk si klade otázky. Jsou ty scvrklé hlavy jakýmisi rituálními maskami, nebo jen řezbářsky vypracovanou kůrou z citrusových plodů? A jsou ohořelé revolvery opravdovou výbavou bývalého agenta?

Zdá se, že historické předměty ve fantazii a rukou umělce mění svoji původní funkci. Spojením mnoha různorodých artefaktů před námi náhle vznikají zcela nové a nečekané objekty. Je to hra, je to umění, které v této podobě bude pro antropology a historiky bez smyslu pro humor tvrdým oříškem. František Skála vyrábí své vlastní rituální předměty a používá k tomu ty samé prostředky jako dávní i současní domorodci, kosti, dřevo kámen, rostliny, nalezený „odpad“.

Další putování hlavou umělce vás ale vyvede z omylu, že by se snad František Skála pouze toulal po lesích a bleších trzích. Zářící objekty, využívající ledkových světel, prosvícených negativů, průsvitnosti akrylátu i opuky.

K velké lásce i respektu ke dřevu i k hudbě odkazuje série Kytary, připomínající architekta Kaplického a jeho propojování přírody a techniky. František Skála je vyučený řezbář a jeho dubové kytary působí až organicky. Jejich dokonalé řemeslné zpracování navozuje zajímavý kontrast s objekty, u nichž Skála naopak používá dřevo naplavené a ztrouchnivělé. Jejich souvislosti  vytváří uměle (Zub času, Muž s prázdnou náručí…), na základě surrealistických principů a snových představ.

Některé části výstavního prostoru (Privat, Gallery a Pavillon) využívají přirozeného denního světla  Valdštejnské zahrady, objekty v nich jsou jednouché, čisté, zdánlivě průsvitné, meditační. Když se však podíváte pozorněji, objevíte v detailech autorův nadhled, smysl pro humor a hravost.

Světlo a stín mění neustále atmosféru celé výstavy. Lze předpokládat, že pocity z uměleckých děl v těchto výstavních pavilonech se mění podle intenzity slunečního záření. Prodlužující se dny jarních a letních měsíců jsou časově pro tuto koncepci ideální.

A nad touto celou fascinující výstavou, která tak dobře reprezentuje Skálovu vizionářskou a citlivou duši a která z výšky působí jako domeček pro panenky, se vznáší se bílá postava, jako Anděl strážný pohrávající si ve větru s igelitem.

Odcházíte z výstavy a nejste si jisti, zda to celé nebyl jenom sen. František Skála vás pozval do své hlavy a vy ji teď jen těžko budete dostávat z té své.

 

Kateřina Valentová
Kateřina Valentová
Další články autora