Na Velký pátek 30. března si pražští křesťané připomněli 100 let od narození neobyčejné osobnosti, legendárního pražského kněze Jiřího Reinsberga.
Plných padesát let se páter Reinsberg věnoval farníkům Týnského chrámu na Starém Městě v Praze a vytvořil zde rozsáhlou komunitu nejen katolíků, ale v širším smyslu křesťanů různého zabarvení i prostě jen hledajících lidí. Do Týna a ke svatému Havlovi chodili v době komunismu významné disidentské rodiny, intelektuálové a umělci a další nekonformně zaměření lidé. Z toho ale neplyne, že byl páter Reinsberg pražský snob. Byl to člověk, který na jednu stranu uměl mluvit jadrným lidovým žargonem a často vykládal vtipy. Pak zase citoval ze světové literatury a často nakonec zopakoval svoji promluvu v angličtině, němčině nebo francouzštině, když viděl, že má před sebou i zahraniční návštěvníky chrámu.
Byl to člověk, s kterým byla legrace třeba i při zpovědi. Když k němu chodili se svými těžkostmi mladí lidé, nedával jim jako rozhřešení obligátní tři otčenáše, nýbrž je překvapil nějakým úkolem. Tak třeba řekl: „A za pokání si vyper všechny ponožky, ať ti je nemusí pořád prát máma.“ Anebo: „Ukliď si pořádně v pokoji, aby sis uklidil i v sobě.“ Na dveřích své kanceláře měl také cedulku „Opravna duší“.
Každé nedělní kázání bylo spojené s anekdotami a lidé se u něj v kostele často smáli. S oblibou přitom vyprávěl vtipy židovské, které měl rád pro jejich rabínskou moudrost.
Páter Reinsberg se narodil do česko-německé rodiny a jeho dědeček byl rektorem Karlovy univerzity. Studoval v Římě, kde zažil v době války i hlad a zimu. Na konci války vstoupil do britské armády a do Československa se po válce vrátil v hodnosti poručíka Československé samostatné obrněné brigády.
Jiří Reinsberg se celý život věnoval dětem a mladým lidem a když to šlo, účastnil se práce skautského hnutí. Mladé inteligenci a nonkonformním lidem byla zejména určena jeho večerní mše ve 21 hodin u svatého Havla, kde to často vypadalo spíše jako na setkání undergroundu. Nicméně Reinsberg si udržoval od protirežimní opozice po celou dobu komunismu jasný distanc, aby neohrozil svojí farářskou práci a také, jak sám říkal, aby případně neměl nic, co by od něj chtěli vědět u výslechu. Lidé, kteří ho znali a chápali jeho činnost, tuto jeho opatrnost respektovali. Po revoluci se také ukázalo, že byl téměř nepřetržitě sledován Státní bezpečností. Ve dnech protisovětských demonstrací v roce 1969 poskytl skupině demonstrantů, jimž hrozilo zatčení ze strany policie, útočiště ve svém kostele. Nelze tedy říci, by měl strach.
Pro současnou dobu lze z myšlení a činnosti Jiřího Reinsberga podtrhnout skutečnost, že uměl přitáhnout jak velmi liberální věřící, tak i konzervativní katolíky, učil mladé křesťany k respektu vůči nevěřícím a přitom pokaždé odcházel ze mše s mariánskou písní Salve regina. Jeho mše byly unikátní na první pohled. Ministrovaly totiž u něj i holky. Ve volnějších osmdesátých letech se po každé mši navíc konala neformální setkání různých zajímavých lidí v hloučcích kolem kostela, což činilo z každé mše společenskou událost, která měla době komunismu pokaždé sváteční a osvobozující atmosféru.
Páter Jiří Reinsberg byl moderní, vznešený a vtipný člověk, který zároveň představoval to nejlepší s křesťanské evangelijní tradice lásky a porozumění. Patřil k těm několika málo světlým bodům v předrevoluční Praze. I ve smutných dobách komunismu působil na těžce zkoušené věřící jako někdo, kdo je plný životní naděje.
Když pátera Reinsberga naposledy potkal kolega Honza Jandourek, tak se ho zeptal: „Jak se máte, monsignore?“
Reinsberg mu tehdy odpověděl: „Nech si ty sprostý slova.“ Takový byl.
P. Jiří Reinsberg zemřel v roce 2004 a slavnou liturgii posledního rozloučení vedl biskup Jaroslav Škarvada za velké účasti lidí včetně mnoha skautů.
Psáno s využitím článků Jana Paulase z Katolického týdeníku, zprávy České televize a na základě vlastních zážitků autora.