Turecko se čas od času dostává do situace, kdy mnozí jeho partneři nevědí, kam ho vlastně zařadit, kam směřuje a co od něj očekávat. Turecko, přesněji jeho prezident, vláda a mnozí komentátoři, mají momentálně pocit, že se Západ snaží zemi vystrnadit z NATO a že její hlavní spojenec, USA, podkopává její vnitřní bezpečnost.
Důkazů je prý celá řada. Například neochota USA vydat k potrestání klerika Gülena, neochota evropských zemí vydávat do Turecka údajné teroristy nebo skandál při cvičení NATO v Norsku. Jako „nepřítel“ tam byli prezentováni na fotografiích první turecký prezident Atatürk a současný prezident Erdoğan. Pachatel provokace (zaměstnanec najaté firmy) byl zjištěn a Turci ubezpečeni, že je nikdo za nepřítele nepovažuje.
Dokladem nevlídného postoje USA k Turecku je prý vyšetřování íránského obchodníka a tureckého bankéře. Jde o případ z let 2013–2014 (viz Příběhy dvou perských „princů“, Forum 24 3. 4. 2017), který nabírá zajímavé obrátky. Opozice dala před týdnem prezidentovi ultimátum, aby zveřejnil informace o svém majetku skrývaném v zahraničí. Prezident vše popřel a po zveřejnění dokumentů podal na opoziční předáky žalobu.
Cílem aféry je, podle vládních zdrojů, snaha „odvést pozornost Turecka od americké podpory kurdských milicí“. Mezi nejnebezpečnější důsledky prý patří infiltrace islámských radikálů mezi uprchlíky po umožnění odchodu militantů z Rakká pod ochranou USA a kurdské YPG. To sice nelze podceňovat, ale turecké úřady už zřejmě zapomněly, kdo nedávno zavřel oči a pustil do Evropy přes Řecko statisíce neregistrovaných osob.
Složité vztahy s Evropskou unií teď bude „žehlit“ prezident osobně. Ve čtvrtek 7. 12. navštíví Athény jako první úřadující prezident za 65 let. Pojede do Francie, s jejímž prezidentem „nedávno mluvil“, a má za sebou obsáhlý telefonický rozhovor s německou kancléřkou.
Vztahy s USA a NATO rozhodně neposílil turecký nákup ruských systémů protivzdušné obrany (ze zemí NATO prý nepřišla žádná relevantní nabídka). Ještě méně k dobrým vztahům přispěla turecká účast na konferenci v Soči po boku ruského a íránského prezidenta. Ruská diplomacie konferenci označila za výsledek jednoho ze dvou procesů, které probíhají paralelně v Astaně a v Ženevě, a jež by měly být využity k dosažení politického uspořádání v Sýrii. Kamenem úrazu je ale účast syrských kurdských milicí YPG pod rouškou SDF (Syrian Domestic Forces). Ty jsou pro Erdoğana nejen nepřijatelným partnerem, ale dokonce příštím cílem: „Když ne dnes, tak zítra zlikvidujeme syrské odnože teroristické skupiny (PKK, pozn.). Nebudeme se v klidu dívat, jak se pokoušejí u našich hranic vytvořit teroristický stát.“
Turecký neoblomný postoj ke kurdským milicím i ochota jednat s Rusy a Íránci jsou na Západě interpretovány jako známky odklonu od Západu, ne-li přímo roztržky, která může mít geopolitické důsledky.
Turecko hraje složitou hru ve složitém prostředí. Něco jako „nůž do zad“ dostali Turci v těchto dnech, kdy se v tisku objevily zprávy o jednání ruské generality s kurdskými milicemi o pokračující spolupráci. Rusové se nechali vyfotografovat před vlajkou Ruska a YPG, čímž vyvolali v Turecku nevoli.
Aby si všechno ještě víc ztížil, reagoval prezident velmi ostře na oznámení, že USA chtějí přesunout své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Erdoğan pohrozil přerušením diplomatických vztahů. Ne s USA, nýbrž s Izraelem. Někdejší dobré vztahy s ním jsou v troskách už několik let.
V Turecku pomalu vzniká pocit, že se země dostává do izolace a že si za to sama může jen v malé míře. Letité zásady turecké zahraniční politiky, vyjádřené Atatürkovým výrokem „Mír doma, mír v cizině“, slogan bývalého ministra zahraničí Davutoğlua „nula sousedů s problémy“ (novináři jej posměšně změnili na „nula sousedů bez problémů“) i slova premiéra Yıldırıma z roku 2016 o zahraniční politice, která „zvyšuje počet přátel a ubírá nepřátel“, jsou minulostí.
Zahraniční politika Turecka je rukojmím politiky vnitřní, především nesmiřitelného boje proti kurdské PKK a ambicí politických i majetkových prezidenta a jeho věrných. Vnitřní politika každé země je s tou zahraniční těsně propojena, což v případě Turecka vede k ideovým, ekonomickým i politickým konfliktům doma i v zahraničí. Povaha konfliktů je taková, že není možné je všechny řešit kompromisem.
Osobnost prezidenta, stav veřejného mínění (Turci prý žijí „ve vlastním vesmíru“, ale jsou to vesmíry nejméně dva, ne-li tři nebo čtyři), proměnlivá atmosféra ve vztazích se sousedními zeměmi, s tradičními spojenci i s novými partnery jako kdyby nestačily. Vždy přítomna je i dosud nevyjasněná sebeidentita Turecka.
„Kdo se nedefinuje sám, srazí se s představami jiných o sobě samém a bude sežrán zaživa“ (A. Lorde, 1934–1992, afroamerická spisovatelka, feministka). Takový osud Turecku jistě nehrozí, ale dokud se jednou provždy nerozhodne, kam patří, bude generovat politiky typu svého dnešního prezidenta, bude mít problémy s kdekým a vždycky. Pro všechny je to škoda.
