V evropské integraci se často hovoří o tzv. demokratickém deficitu. V politologické teorii tento pojem zahrnuje pestrou směs argumentů, z nichž nejvýraznější je tvrzení o nefunkčním či defektním nastavení evropských institucí, jež je nutno neustále „vylepšovat“. Další zdroj nedostatku demokracie pak představuje druhořadý a podivný charakter voleb do Evropského parlamentu, které se tradičně točí kolem všech možných domácích problémů členských států, ale nikdy kolem evropské integrace. Zbylé klasické argumenty demokratického deficitu, jak je v 90. letech minulého století sumarizoval Joseph Weiler, se upozaďují. Vcelku neprávem, protože k dlouhodobé krizi unijní legitimity přispívají minimálně stejným dílem.

Jeden z opomíjených důvodů se týká hyperkonsensuálního nastavení unijního rozhodování, které svou logikou vyjít vstříc všem nakonec plodí kompromisy, které nikdo nechce. Na vině je za prvé nastavení evropských institucí, které v běžném rozhodování často požadují obrovské hlasovací většiny (jaké by jinde byly třeba ke změně ústavy). Například Rada Evropské unie, reprezentant členských států, potřebuje pro schválení běžné směrnice počet zemí, v nichž žije alespoň 65 % obyvatelstva EU. Za druhé, v řadě institucí panuje kultura, že se jedná tak dlouho, dokud s výsledkem nejsou spokojeni všichni zúčastnění. Za třetí, na všem se musí domluvit více institucí, které reprezentují odlišné zájmy. Výsledek je nakonec tak vzdálen srozumitelné a jasné preferenci, že postrádá jakoukoli podstatu a obsahuje řešení, k němuž se žádný z aktérů nehlásí.

Vybereme toho nejslabšího

Hyperkonsensuální imperativ se týká i personálií. Bruselskou bublinou už rok před volbami rezonují jména potenciálního předsedy Evropské komise, symbolického i politického hlavního představitele EU (skloňuje se například vrchní vyjednávač pro Brexit Michel Barnier, finský místopředseda Komise Jyrki Kaitanen či viceprezident Evropské investiční banky stejné národnosti Alexander Stubb). Systém výběru předsedy ale všechna tato jména nejspíše opět hodí do koše. Nejprve se na svých kandidátech totiž musí domluvit evropské politické strany, poté musí „s přihlédnutím k výsledkům voleb do Evropského parlamentu“ vybrat svého favorita členské státy v Evropské radě a toho musí v poslední fázi schválit Evropský parlament. V pestrém a fragmentovaném matrixu, který příští volby nejspíše přinesou, tak systém nevybere silného a výrazného politika, ale někoho, kdo bude nejméně vadit.

Třešinkou na dortu pak je, že obsazení jedné vrcholné instituce přímo ovlivňuje vedení dalších – vyhovět se musí balanci malých a velkých států, jižních a severních a tak dále. Kritérií je zkrátka tolik, že je nezvládají sledovat a pochopit ani specialisté, natož pak občané. Do čela se kvůli tomu dostávají tak problematické persony, jako je například Federica Mogherini. Nynější předsedkyně Rady EU pro vnější vztahy – funkci, kterou lze se špetkou fantazie připodobnit k postu ministryně zahraničních věcí – by se ve standardně fungujícím politickém systému do takového křesla nikdy nedostala.

Evropská unie nicméně standardním politickým systémem není a dlouho nebude. Prvním důvodem je absence evropského lidu. Tato překážka je těžko odstranitelná a žádná myslitelná reforma ji v dohledném horizontu nevyřeší. Hyperkonsensualitu, druhý problém unijní legitimity, která ze své podstaty vede ke špatným řešením, by minimalizovala redukce ambicí a aktivit evropské integrace. Nutnost dohodnout se za každou cenu na všem, byť výslednou dohodu fakticky nikdo nechce, je totiž důsledek otesánkovského syndromu, do nějž se dnešní Evropské unie v řadě oblastí vyvinula.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Petr Kaniok
Petr Kaniok
Expert na politický systém EU
Další články autora