Tak už je zase ve hře úřednická vláda. Z „dobře zasvěcených kruhů“ se dovídáme, že prezident Zeman zvažuje její sestavení. Objevují i jména možných premiérů, třeba Daniela Beneše. Mávnout rukou nad tím úplně nemůžeme. Máme přece u nás oblíbené úsloví, že „na každém šprochu pravdy trochu“. Komu to zní málo vznešeně, tomu by latiník připomenul, že flamma fumo est proxima, no prostě „není kouře bez ohně“. A z Hradu se často dýmí tak, až se všichni zalykáme.

Příliš mnoho lidí se smířilo s tím, že prezident Zeman ústavu obchází, interpretuje po svém a porušuje jejího ducha. Nesprávné je to vždy, míra škodlivosti je rozdílná. V případě jeho zásahů do vládní moci však dochází k něčemu nesmírně závažnému. 

Prezidenta lidé nevolí proto, aby sestavoval vládu. Vládu mají sestavovat politické strany. Na půdorysu parlamentu, ne podle vůle prezidenta, jeho poradců či zájmů bůhvíkoho. Nic jiného není demokratické.

Pokud neexistuje závažný právní důvod, nemůže prezident ovlivňovat ani složení vlády. Argumenty, že se mu některý ministr nelíbí, že není dost kompetentní nebo že má divné názory, jsou irelevantní. Je-li navržen vládní stranou, musí ho prezident jmenovat. Tento princip připomínám, přestože si sám myslím, že mnoho současných a uvažovaných ministrů (by) se jimi nikdy nemělo stát. Jenže to si mohu myslet, stejně jako si to může myslet prezident, ale oba máme a musíme výběr vládní většiny respektovat.

Úřednická vláda, to je ale ještě jiná káva. Neexistují-li k ní důvody, prezident nemá právo ji sestavit. Pouze pokud by nastala mimořádná situace, a vždy jen krátkodobě, s jasným vymezením a ohraničením. Psal jsem o tom mnohokrát, např. už v roce 2010 jsem v knize Politika, jaká nemá být pozici úřednické vlády definoval takto: 

„Vláda v demokracii je výsledkem střetu politických koncepcí, který se rozhoduje ve volbách. Pokud je z nějakého důvodu vazba vlády na rozhodnutí občanů přerušena nebo nenaplněna, nejedná se o plně funkční vládu a vlastně ani vládu naplňující principy demokratické politiky. Nastane-li taková situace, která je ovšem vždy produktem politické krize, a funkci vlády (ve smyslu instituce) vykonává vláda (skupina pověřených osob), jež nemá onu nezbytnou legitimitu danou rozhodnutím občanů ve volbách, pak musí být společnou snahou všech aktérů demokratické politiky tento stav co nejdříve ukončit.“  

Podotýkám, že jsem tehdy reagoval na prodlužování existence Fischerovy vlády. To jsem ještě netušil, že se o pár let později pokusí nový prezident Zeman prostřednictví Rusnokovy vlády proměnit náš parlamentní systém mimo rámec ústavy v poloprezidentský. Zkusil to jednou, bude to zkoušet zase, pokud mu to dovolíme.

Není pochyb o tom, že prezidentovým plánům nahrává postup Andreje Babiše. Pro první vládu žádnou parlamentní většinu nehledal, pro druhou až po čase, a to ještě tak nešikovně, že stále není jasné, zda to nakonec povede „jen“ ke komunistům u moci nebo k ochromení celé vládní moci. Prezident si při svých nepochybných politických schopnostech celou situaci užívá. I proto, že mnohonásobně lépe ovládá politickou strategii než Andrej Babiš. Užívat si ho to klidně necháme, ale nemůžeme ho nechat sestavovat „svoji“ vládu. 

Už dnes přestavuje Miloš Zeman při vytváření vlády „rušivý prvek“, protože překračuje svoje pravomoci. Kdyby kupříkladu od října netrval na tom, že Andrej Babiš musí být premiérem, ať se děje, co se děje, ať má většinu, nebo nemá, tak jsme dnes mohli být při sestavování většinové demokratické vlády mnohem dál. 

Prezident nemá právo vstoupit do hry s úřednickou vládou ani v případě, když politické strany z nějakého důvodu s vytvořením vlády otálejí a vláda s většinou se nedá rychle vytvořit. Je to způsob, jakým strany vytvářejí tlak na to, aby navzájem prosadily, co považují za podstatné. Jen neústupnost občas vede k prosazení vážných podmínek. To je třeba případ ODS. Jenomže postup prezidenta do značné míry znemožňuje politickým stranám normální jednání. Brání tomu, aby se v rámci soutěže a dohody vytvořila přesvědčivá parlamentní většina. Aby vznikla vláda, jaká se opírá o parlament, tedy o rozhodnutí voličů.

Nesouhlasím s obviněním prezidenta z velezrady kvůli novičoku, jak ho předložili Starostové. Je to nepřiměřená a nepatřičná reakce. Zbytečně se zde lehkomyslně nakládá s institutem, který je vytvořen pro závažnější chvíle. Ale je ke zvážení, zda by nebylo skutečným hrubým porušením ústavy, kdyby si prezident svévolně vyjmenoval nějakou svou vládu s úmyslem, aby tu vládla bez důvěry parlamentu zbývající tři roky. 

Miloš Zeman se rád hlásí k velkým postavám minulosti. Žádný z jeho demokratických předchůdců – a leckterý byl v pokušení ovlivňovat každodenní politiku, a přitom měl mnohem větší celospolečenskou autoritu – nezasahoval do vládních věcí Zemanovým způsobem. Historik Antonín Klimek uvádí, že když byla prezidentem Masarykem jmenována první úřednická vláda v čele s Janem Černým, tak mu bylo „prezidentem uloženo soustředit se (…) pouze na správu, zajišťování chodu státu“. Ve jmenovacím dekretu z 15. září 1920 Masaryk Černému jasně napsal: „Vaše vláda má býti vládou pracovní, a to v pravém slova smyslu. (…) Vaše vláda je zatímní.“ Zeman by si měl vzít v roce stého výročí naší moderní státnosti alespoň v tomto z T. G. Masaryka příklad.

Kouř vycházející z Pražského hradu nebude jen od Zemanových cigaret. Zprávy o chystané prezidentské vládě mají svůj smysl. Mohou být plánem, hrozbou nebo součástí hry. Nepřípustné jsou ve všech případech. 

Autor je předseda ODS

Revue Forum Banner
Petr Fiala
Petr Fiala
Předseda ODS
Další články autora