Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. To je jistě triviální konstatování, avšak současně nesamozřejmé pravidlo, a to i v dnešní, nebo možná zvlášť v dnešní době. Jiřina Čechová, o jejímž životě pojednává další díl rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, se toho pravidla drží: před listopadem 1989 nebyla ve vězení, není známá disidentka (byť mimo jiné podepsala Chartu 77), „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Zaplatila za to tím, že hned na počátku normalizace ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji Státní bezpečnost a musela se vzdát představ o kariéře. Je příznačné, že dnes o tom všem nemluví s útrpností či zahořklostí, ale vyrovnaně, leckdy vesele a dokonce se soucitem vůči těm, kdo jí kdysi vyhazovali nebo nepodpořili.

Malý svět v Bezkově aneb „Pochenčkis“

Jiřina Čechová se narodila 16. června 1937 v Brně, vyrůstala na Znojemsku, v malé vesnici Bezkov. Její otec, někdejší legionář z Ruska Bohumil Čech, pracoval jako řídící učitel v místní škole (kde také rodina bydlela). Maminka Marie zůstávala v domácnosti a starala se o malé hospodářství. Po Mnichovu se Bezkovští vyhnuli připojení k říši, byli však obklopeni zabraným „německým“ územím a i na krátký výlet do těch míst potřebovali propustku, kterou se právě Čechovým podařilo získat jen asi dvakrát.

Bezkov byl do značné míry odříznut od světa a Jiřina trávila hodně času sama s rodiči, i proto, že tři starší sestry nesměly jako Češky studovat na gymnáziu v nedalekém zabraném Znojmě, musely dojíždět do Moravských Budějovic, jedna z nich pak skončila jako totálně nasazená v říši. Otec Bohumil Čech byl nedlouho po okupaci jako někdejší legionář zbaven místa a předčasně penzionován. Přesto Jiřina vzpomíná na hezké dětství, jehož se nacismus výrazně nedotkl, asi i proto, že jí rodiče drželi od potíží stranou; vypráví, že ve vsi se neudávalo, že i němečtí sousedé z okolí často „pokrývali“ černé zabíjačky a různé fígle, které čeští hospodáři podnikali kvůli obživě.

Do školy nastoupila Jiřina Čechová v roce 1943: „Učitel nám tehdy řekl: ‚Děti, přijde pan inspektor. A páni inspektoři se zdraví tak, že povstanete a jenom takhle zdvihnete pravici.‘ Nacvičili jsme to, inspektor přišel o přestávce, tak jsme povstali a zvedli ruce. Jenže spolužák Honza byl zrovna na záchodě, vrátil se pozdě, viděl inspektora a vzpomněl si, že má zdvihnout ruku. Tak to hned udělal, ale k tomu nacistickému pozdravu prohlásil: ‚Pochválen pan Ježíš Kristus‘. Na Bezkově se tak zdravilo, děcka to zkracovala na ‚Pochenčkis‘. Večer k nám ten přišel domů, rodiče se smáli – a já jsem tehdy vůbec nechápala čemu.“ 

V roce 1944 zabrala školu Wehrmacht, udělala si v ní sklad buřtů, a tak si děti chodily pro úkoly do místní hájovny. V květnu 1945 němečtí vojáci odtáhli a Bezkovští se připravovali na konec okupace. Jiřinina maminka doma ušila československou a sovětskou vlajku, aby bylo možno náležitě přivítat osvoboditele, jenže do Bezkova žádní nepřišli, a tak si místní sedláci sedli na kola a vyrazili hledat Rudou armádu – přesně řečeno vítat ji do nedalekého Lukova.

Dvakrát dvacet

V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že otec byl tehdy nervózní, že jsem se ptala, co má za starosti, a že mi maminka řekla: ‚Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.‘ Beneš to ovšem dovolil a tatínek za půl roku zemřel, praskla mu aorta. Před smrtí nám říkal: ‚Bude to trvat nejmíň dvacet let, ale my se z toho dostaneme!´ Když potom přišel osmašedesátý, máma jásala: ´Akorát těch dvacet let!‘ Jenomže se ukázalo, že to bude dvacet let ještě jednou…“

Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – a zase měla štěstí, protože prý tamní studenti vcelku bez obtíží propluli krutými padesátými lety. Měli nefanatické učitele, kteří se je nesnažili příliš ideologicky zpracovávat a například brali s humorem, že se žáci sice dle předpisu naučili různé Stalinovy výroky, ale dělali si z nich legraci, deklamovali je jako „přehrávající“ herci. Po maturitě (1955) nastoupila na pražskou Filozofickou fakultu UK. Začala studovat historii – a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace a nebavily ji přednášky z dějin dělnického hnutí, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.

Po promoci v roce 1960 dostala tzv. umístěnku do pelhřimovského archivu, odkud po krátké době přešla do Znojma. Dostala se však do konfliktu s nadřízeným, který sice archiv vedl jako vhodný soudruh, neměl však teoretické ani praktické znalosti oboru, zato spolupracoval se Státní bezpečností, disponoval konspiračním bytem, četl cizí dopisy a veřejně se tím pochlubil.

Přišli Rusové a „spadla klec“

Když se po pár letech (1965) uvolnilo na znojemském gymnáziu učitelské místo, změnila Jiřina Čechová povolání a nastoupila jako pedagožka. Těšilo jí to, říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří. Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – se značnou mírou naivity – přispět k rozšiřování svobody; v KSČ zůstala jen jeden rok.

Sovětská okupace Československa ji zastihla v Mnichově (vracela se s kamarádkou z Francie): „Ráno přinesl kamelot doplněk k novinám, kde bylo napsáno, že sovětská vojska okupují Československo. Říkala jsem si, že to bude reklama na nějaký film. Pak jsem ztratila nervy, začala ukazovat na ten článek a křičet, že to není pravda. Bohužel byla. Sedly jsme do prvního vlaku domů, a pokud si pamatuju, byl to zároveň poslední vlak, který odtud pustili přes hranice.“

Vyhazov

Tvrdá normalizace začala pro Jiřinu Čechovou už na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: „Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? – Souhlasíte s politikou současné vlády?‘ – na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně.“ Podobně se k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni, přičemž vyhazov jménem školního výboru ROH potvrzovali jejich bývalí kolegové a přátelé, někteří se jim pak po straně chodili omlouvat. Vedení školy Jiřině nabídlo, aby pracovní poměr ukončila „dobrovolně“ a usnadnila si tak následné hledání nové práce. Odmítla to prý s poznámkou, že až se politická situace změní, bude jako vyhozená při rehabilitacích „ve výhodě“.

Nepřekvapivě se ukázalo, že kvůli špatnému kádrovému profilu ji v nejbližších letech nečeká dobrá, respektive žádná profesní budoucnost: nejdřív odečítala plynoměry, potom měl jít dělat vychovatelku do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě, ale nevzali ji kvůli katastrofálnímu kádrovému posudku, který na ni vypracoval ředitel gymnázia. Dělala v Brně pradlenu, pracovala v různých brigádách, až do roku 1975, kdy se jí ozval známý (rovněž postižený normalizačními čistkami) a zařídil jí místo účetní na českomoravské Vysočině. Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy čekala dítě. To byla další rána, protože těhotenství nedopadlo a téměř ji stálo život; brzy se jí ale narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy pracovali v hospodě v Horní Cerekvi, a tam jim také začaly potíže se Státní bezpečností: „Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým, s kterými jsme si taky půjčovali zakázané knihy a různé strojopisy,“ vzpomíná Jiřina Čechová. 

Překládání Orwella a zájem tajných

V březnu 1978 dostala Jiřina i její muž předvolání na StB, zřejmě kvůli udání. Politická policie je obvinila z rozšiřování Charty. Jiřina v té době také tajně překládala z němčiny různou zakázanou literaturu, mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella, který s mužem přepsali v šesti kopiích (anglicky neuměla a originál ani neměla k dispozici). O tom se estébáci nedozvěděli, navíc si nezjistili, že Jiřina byla několik měsíců v nemocnici a pak u matky – řečeno policejní terminologií, měla „neprůstřelné alibi“, tak pouze sepsali protokol a nedošlo k žádné obžalobě.

Přesto pokračovaly drobné potíže s úřady i u manžela v zaměstnání, na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem kvůli přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici, a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Pořídili si ovce a koně.

Domek stál v ústraní a StB jim na čas dala pokoj. Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Syn vyrůstal se zvířaty, měli jsme psa, staral se o koně. A já jsem v sobě měla klid. Někdy se stalo, že jsem dopoledne potřebovala poslouchat Svobodnou Evropu, protože ji večer rušili. Na zahradě jsem okopávala mrkev, vedle stálo zapnuté hlasité rádio, občas někdo prošel kolem, ptal se, co to poslouchám, ale nikdy mě nikdo neudal.“

Venkovská chartistka

V roce 1987 se Jiřina Čechová zúčastnila pietního aktu u hrobu TGM, který zorganizovala Charta 77 při příležitosti padesátého výročí Masarykova úmrtí. Vůbec poprvé se osobně setkala s čs. disidenty: „Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: ´Ale já k vám nepatřím!´ Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu… Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“ Dělala potom, co se dělat dalo, jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace (sama, protože manžel byl vážně nemocný).

Tehdy se o ní StB začala znovu zajímat a dostala navíc „svého“ policistu. Chodil za ní, sledoval ji, naštěstí se prý bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny. Na samém konci osmdesátých let (podle dnešních častých výkladů již mírných) čekala Jiřinu Čechovou série výslechů, zatčení a šikan. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka: „Většina lidí na vesnici nám v podstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“

Zpátky za katedru

Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium. Učila dalších šestnáct let.

Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat… Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“

Paměť národa

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: [email protected]. Staňte se jejich podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších krajských městech. 

Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu 21. dubna v 21 hod. na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20.10 hod.

Deník FORUM 24 je mediálním partnerem Paměti národa

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!